Den 4 aneb jazyková škola Kamerton

Poprvé ve škole

V pondělí ráno jsme se vrátili z konference domů. Po třech dnech bez sprchy (vůbec jsme ji na konferenci neměli) jsem si ji opravdu užila. Andrey nám zatím usmažil jakési turecké masové závitky, což bylo po třech dnech první „normální“ jídlo. Organizační tým ho totiž na rozdíl od delegátů neměl hrazené, tak jsme jedli akorát chleba s paštikou, čínské nudle a sušenky. Odpoledne jsem se měla jít poprvé podívat na výuku, tak jsem si ve zbývajícím čase šla zdřímnout. Odpoledne jsme já a oba kluci vesele naskákali do žigulíku a jeli jsme do školy. Tam na mě čekala Irina a odvedla mě do první třídy. Bylo tam 6 studentů, asi kolem patnácti let. Jedna výuková hodina trvá hodinu a 10min. Studenti v této skupině jsou opravdu šikovní, mluví velice dobře anglicky, jsou aktivní a vůbec nejsou drzí, jak jsem se obávala. Příště už je budu učit já, docela se na to těším. Po výuce jsem šla do jiné třídy. Ta byla pravým opakem. Studenti se ke slovu vůbec nehlásili, těžko ze sebe vysoukali větu, když se učitelka nedívala, tak do sebe šťouchali a dělali různé posunky. Tady jsem na vlastní oči viděla, jaký je obrovský rozdíl mezi styly výuky. První učitelka byla mladá, velice milá, trpělivá, nechávala děti mluvit i s chybami, pak je teprve opravila, měla připravené různé hry a testy, studenti museli hodně mluvit. Druhá učitelka se sice usmívala, ale byl to takový ten svrchovaný úsměv, mluvila hlavně ona, byla netrpělivá, dokončovala věty za studenty. Každou chvíli na děti vyštěkla „Hurry up“, jednou to nevydržela, tleskla se slovy „Time is over“ a vyzvala jiného studenta, aby odpověděl. No hrůza! I tyhle děti budu mít já, tak doufám, že z mé výuky si něco odnesou a bude je bavit, ne stresovat.

Poprvé ztracena

Tenhle zážitek si zaslouží vlastní odstavec. Jak jsem předvídala, s autobusy to opravdu není jednoduché. Po výuce jsem šla na zastávku a nasedla na autobus č.14, jak mi bylo řečeno. Řidiči jsem řekla „Na Mienšikova, pažalsta!“ a s veškerou důvěrou jsem čekala, až mě řidič na zastávce Mienšikova upozorní. Nejen, že mě neupozornil, ale dokonce ani nezastavil. Naštěstí jsem zastávku poznala, tak jsem po náročné komunikaci se spolucestujícími, kteří mě ujistili, že jsme zastávku opravdu přejeli, vystoupila až na té další. Zpátky jsem to došla pěšky a předpokládala, že u benzínové pumpy se zorientuji a najdu cestu domů. To jsem se ovšem přecenila. Kolem pumpy je totiž hned několik křižovatek a několik zastávek Mienšikova a mě žádná cesta nepřipadala povědomá. Snažila jsem se zavolat Andrejovi, Igorovi, Irině, ale zjistila jsem, že můj telefon si příliš nerozumí s ukrajinskou sim kartou, takže jsem tam stála ztracená a snažila najít aspoň nějaký povědomý bod. Nic. Obešla jsem pár lidí stojících na zastávce a ptala se na ulici Krupskoi, kde bydlím. Ale nikdo mi neuměl pomoct. Po několika okruzích přes křižovatky a marných pokusech někomu zavolat se mi podařilo spojit s Andrejem, který pro mě musel přijít. Trochu trapas, vzhledem k tomu, jak jsem ještě všechny ujišťovala, že určitě trefím, nejsem hňup, že!

Glab a Kapitán

Když už pro mě Andrey musel dojít, tak mě rovnou zavedl do obchodu, kde jsem si nakoupila jídlo. Budu si tu totiž vařit sama. Naložili jsme plný vozík a u kasy jsem se modlila, aby mi fungovala kreditka. Naštěstí byla platba přijata, uf! Doma jsme se najedli a vyrazili na procházku do okolí s Andrejovým nevlastním bráchou Glabem a jeho psem Kapitánem. Koupili jsme si pivka a povídali. Naštěstí i Glab umí anglicky. Dokonce prý jeho přítelkyně studuje angličtinu, tak že se mi někdy v týdnu ozve a vezmou mě s sebou k moři. To je od našeho domu prý asi 15min. Je to od něj hezký, tak snad to vyjde.

Den 3 aneb páté kolo u vozu podruhé

Následující den probíhal v podobném duchu jako ten předchozí, takže jsem se zase svým způsobem zabavila a těšila se na večer. Když jsme se vrátili z nákupu na další party, oznámil mi Andrey, že je tam ještě jedna cizinka, nejspíš Japonka, tak jsem se s ní šla nadšeně seznámit. Ve skutečnosti je to Australanka s malajskými předky. Na konferenci byla od samého začátku, jen jsme se nepotkaly. Bylo nám oběma řečeno, že tam jiný cizinec není. Fakt je, že na rozdíl od ní, na mě není hned poznat, že nejsem Ukrajinka. May pomáhá aiesekářům v Simferopolu s propagací a náborem nových členů a od října tam bude také na praxi. Docela jsme si sedly, tak věřím, že se ještě uvidíme.

Den 2 aneb páté kolo u vozu poprvé

MHD = autobusy, trolejbusy a lodě

Druhý den ráno jsem se vydala na AIESEC konferenci, kde jsem měla pomáhat organizačnímu týmu. Irina mě doprovodila na autobus a řekla řidiči, kde mi má zastavit, jinak bych to sama nepoznala. S cestováním po městě si ještě užiju. V autobuse není žádná světelná tabule ani rozhlas, zastávky jsou sice značené cedulemi, ale jména zastávek jsou malým písmem a samozřejmě v azbuce. Navíc pokud na zastávce nikdo nestojí, tak řidič nestaví, jedině když mu vyloženě řeknete, že potřebujete vystoupit. Naopak občas staví i mimo zastávky, kde na něj lidi mávnou. Počítat zastávky tedy nemá smysl. Řidič mě naštěstí upozornil včas, dala jsem mu 2 hřivny (asi 5 Kč) a vystoupila na své zastávce. Tam mě vyzvedl Andrey. Je to aiesekář a na konferenci mě dostal právě on, protože sám byl v organizačním týmu. Je mu 19 a studuje turečtinu v Simferopolu, takže ho budu vídat jen o víkendech. Což je celkem škoda, protože je hrozně nápomocný, všechno mi chce ukazovat, radí co a jak. Sám se nedávno vrátil z praxe v Ankaře, tak ví, jaké to je být cizincem. Je opravdu nadšený pro historii. Ani se nezeptal, jak se mám, a hned vyprávěl o náměstí, kterým jsme procházeli a slavném hrdinovi Nachymovi, po němž bylo náměstí pojmenováno. Dovedl mě do přístavu, kde jsme nasedli na loď. Sevastopol je asi jediné město, kde je loď běžným veřejným dopravním prostředkem. Sevastopol, ač má asi tolik obyvatel co Brno, je velice rozlehlý a do některých částí města se kvůli zátokám jinak dostat nelze.

Páté kolo u vozu poprvé

Na konferenci jsem byla jediná cizinka a jak jsem později se zklamáním zjistila, jsem i jediná praktikantka v Sevastopolu. Jela jsem tam v domnění, že budu pomáhat. Ale kdykoliv jsem do ruky vzala tašky s nákupem nebo jsem chtěla stěhovat židle, přiskočil ke mně nějaký kluk a vzal mi to z ruky. Přece tam nebudu nosit těžké věci! No pěkně děkuju. Takže jsem neměla co na práci. Vzhledem k tomu, že někteří členové organizačního týmu neuměli anglicky, tak se mluvilo rusky. Občas se někdo posnažil a povídal si se mnou. Zbytek času jsem tam tak bloumala a usmívala se na kolemjdoucí v naději, že se budou chtít seznamovat. Nebýt zkušeností z Ameriky a Francie, tak jsem z této situace značně nešťastná. Nevíte, co dělat, nerozumíte lidem okolo, nikoho pořádně neznáte… Ale brala jsem to celkem v pohodě. Zjistila jsem, že jsme pár metrů u moře, tak jsem se sbalila a šla na pláž. Moře bylo úžasně osvěžující a počasí tak akorát. No bájo! Cestou zpátky jsem potkala Andreye, který se mě vydal hledat, protože jsem se mu neohlásila. Pak jsem zase neměla co dělat, tak jsem vytáhla česko-ruský slovník, což bylo jediné, co jsem si s sebou vzala pro krácení dlouhé chvíle. Za celý ten víkend jsem se naučila celkem slušné základy: Zavtra pajdu v školu, ja učitilnica; Ja chču jesť i píť; Čiuak, kak dělaš? J Večer samozřejmě byla párty, kde se lidem po pár locích začaly rozvazovat jazyky a nebály se mluvit anglicky. Takže jsem si to nakonec docela užila. Vlastně hodně. Seznámila jsem se tam s jedním aiesekářem, myslím, že je gay, nicméně neuvěřitelně vtipný. Bavil tam celý kolektiv. Takže místo smutkem jsem brečela smíchy, což se mi dlouho nestalo.

Den 1 aneb „letadlobus“ a zamčený kufr

Stát: Ukrajina, Krym

Město: Sevastopol

Účel pobytu: Praxe, poznat ukrajinskou kulturu

Náplň práce: Výuka angličtiny v jazykové škole

Délka pobytu: 11.9.-30.10.

Časový posun: +1 hodina od ČR

Letiště je zvláštní místo. Lidé se odtud vydávají na cesty nebo vrací domů, každý má svůj příběh. Bůhví, kolik z lidí, co se mnou nastupovali do letadla, se chystali opustit svůj domov a své blízké na několik týdnů, aniž by věděli, co je vlastně na konci cesty čeká. Nu což, zamáčkla jsem slzu a plna rozporuplných emocí jsem se zabořila do sedadla v poloprázdném letadle.

Cesta

Cestou do Simferopolu jsem musela přestupovat na kyjevském letišti, vyzvednout si kufr a znovu se odbavit. Pánovi na imigračním jsem se očividně zalíbila, tak se mnou chtěl trochu zavtipkovat, jakože mi nevrátí pas. Zábavné. Každopádně prošla jsem v poklidu a čekala na další let. Když nás odvezli k letadlu, myslela jsem nejdřív, že jsem si asi spletla bránu. Letadýlko bylo spíš takový delší autobus s křídly. Na jedné straně bylo po jednom sedadélku, na druhé byly po dvou. Napasovala jsem se do svého single sedadla a po menších útrapách se mi podařilo pod sedadlo napasovat i baťoh – do mini skříněk nad hlavou by se vešla maximálně kabelka. Z okénka jsem hleděla na křídlo, očouzený motor a vrtuli, která byla od mé hlavy vzdálená asi metr a půl. Trochu jsem pochybovala, že se tenhle přístroj vůbec vznese, takže jsem byla celkem v klidu. Což se změnilo, jakmile pilot nastartoval. Za velkého hluku jsme nabrali rychlost a k mému údivu jsme se celkem plynně vznesli. Za letu to s námi občas zadrncalo, jak na ukrajinské silnici. Před přistáním jsem upřímně byla krapet nervózní. Dosedli jsme sice trochu tvrdě, ale bez problémů. Oddechla jsem si úlevou, babuška přede mnou setřela pot z čela a mohli jsme se vesele vysoukat ven. Tam už na mě čekala holčina s cedulkou a vesele mě vítala, přestože tam kvůli zpoždění čekala přes hodinu. Zbavily jsme se všech otravných taxikářů a jeli na autobusové nádraží. Tam jsme se skrz další taxikáře prodrali ke kase, kde jsem si koupila lístek do Sevastopolu. Měla jsem asi hodinu a půl do odjezdu, tak jsme s Leniou sedly na obrubník a povídaly. Vedle nás seděl starší pár, svačili bachlavu (druh pečiva) a zapíjeli to vodkou, sranda. Lenie je Tatarka, tudíž muslimka, studuje angličtinu a je Kielče. Hned mě zvala, že až budeme cestovat, můžeme přijet za ní. Milá. Nastoupila jsem do malého autobusu, vyhodila jsem ze svého místa pána, který si spletl autobus a vmáčkla se na zadní sedačku mezi dva ramenaté Ukrajince. Cestou jsme občas povyskočili, jinak cesta nebyla tak hrozná, jak jsem čekala. Sevastopol je asi 60 km od Simferopolu. Za necelé dvě hodiny jsem byla na místě. Tam už na mě čekal Igor, starší syn Iriny, ředitelky školy, kde budu učit. Nasedli jsme do jeho žigulíku a frčeli jsme do mého nového domova.

Můj nový dočasný domov

Rodinka má pět členů: maminka Irina, nevlastní tatínek Vadim, Igor, jeho mladší brácha Andrey a jejich tříletá setřička Žeňa. Ta ze mě byla nadšená, hned mi dala pusu na ruku a tahala mě za ní, že mi všechno ukáže. Do postele mi dala velkého plyšového medvěda, asi abych se tam sama nebála. Rodiče s dcerkou bydlí v malém starém domku v rekonstrukci a kluci a já bydlíme v novém nedokončeném domku, který si sami staví hned vedle. Kromě Ženi a Vadima všichni mluví plynně anglicky. Jsou to Rusové, jako téměř všichni v Sevastopolu. Mají jedno staré šedivé psisko, tlustou šedou kočku a zrzavé kotě. To mi právě sedí na klíně a spokojeně přede. Jakmile jsem se osprchovala, donesla jsem rodičům do jejich kuchyně dárečky (Igor odjel na festival a Andrey nebyl doma vůbec, toho jsem měla potkat až druhý den na konferenci). Popili jsme sladké krymské víno (suché tady téměř nepijí), pojedli chleba s výborným sýrem a povídali o všem možném. Vadim nám rozuměl, ale sám mluvil rusky, tak mi Irina překládala.

Zamčený kufr

Ještě jeden vtípek jsem ten den zažila. Když jsem si chtěla vybalit, zjistila jsem, že mám na zipu zámek. Což bylo celkem překvapení vzhledem k tomu, že já ho tam nedala, ani jsem ho neměla. Nejdřív jsem se lekla, že to vůbec není můj kufr, tak jsem hledala na boku nálepku, která tam byla ještě z mé dovolené v Egyptě. Místo ní jsem našla nálepku „security checked“ (prověřeno bezpečnostní službou). Pánové na letišti jsou opravdu vtipálci. Nezbylo než zavolat Vadima, který přinesl jakousi řezačku a zámek přeřízl. No nebýt jeho, tak bych se do kufru nedostala.

Jak jsem honila zloděje

Pátek 9:30, zvoní mi budík na mobilu. Ne mně u hlavy jako obvykle, ale někde na chodbě. Že by tu měl někdo stejný vyzvánění? To je divný! Kouknu na židli, mobil nikde, dveře otevřený. Copak jsem večer nechala otevřeno? To jsem ale blbá, vždyť mě moh někdo vykrást! Každopádně mobil nemůžu najít a začíná mi to docházet... Vyběhnu na chodbu, nikde nikdo, ani v kuchyni, na záchodech, na schodech... Vrátím se zpátky do pokoje a zjišťuju škody. Kde mám peněženku? Nenechávala jsem si ji na skříňce, že ne! Kurňa, to je asi průšvih, co teď! Ještěže nevzal foťák... Foťák! Byl na stole! Hajzl jeden! Notebook naštěstí vzít nestih. Vyjdu znovu na chodbu a koho nevidím - zlodějíček si kráčí ze záchodů! "Give me my mobile phone back! I need it!" začala jsem na něj bezmyšlenkovitě ječet anglicky. Pochybuju, že umí anglicky, ale v tý chvíli mi rozuměl velmi dobře! Začal zdrhat bezpečnostním východem, já za ním! "Stop! Help! Stop you motherfucker!" letěla jsem za ním v papučích a v pyžamu a ječela jak na lesy. Seběhla jsem za ním celý tři patra tak rychle jako nikdy, ale vyběh ven a tam už jsem vůbec neměla šanci... No, pochybuju, že bych ho dohnala, sundala ho Kung Fu a on mi všechno vrátil se slovy: "Promiň, moje chyba." Ale v tu chvíli jsem měla rudo před očima, takže jsem na to ani moc nemyslela. Ani na to, že moh mít třeba kudlu a krásně mi jí napasovat do břicha. Tak jsem jeho záda aspoň počastovala dalšími nadávkami a vrátila se do pokoje.

Tam jsem pochodovala pořád dokola, začala jsem si uvědomovat, co se mi to vlastně stalo, a bulela jsem jak malá Anča. Asi po půl hodině jsem se trochu uklidnila a začala opět myslet. Musím zavolat policii, ale za hodinu mám zkoušku z francouzštiny! No nedá se nic dělat. Zašla jsem za mojí sousedkou Julií (Rumunka), která umí plynně Aj i Fj, že musím jít na policii, ale potřebuju pomoct s překladem. Než se oblékla, obepsala jsem známý na chatu, jestli znají číslo na KB, kde se blokujoukreditní karty. Vyrazily jsme nejdřív na recepci, abych zavolala do banky. "Mezinárodní hovor? To ne, na to musíte mí kartu a zavolat si z budky." "Ale já nemám žádnou kartu." "Tady si jí můžete koupit v automatu nebo na druhé straně residence v trafice." "Ale já nemám žádný peníze!" "Musíte si jí koupit..." Hm, tak tudy cesta nevede. Zašly jsme s Julií k Alici, která naštěstí ještě neodešla do školy. Samozřejmě mi půjčila mobil a hned jsem si blokla karty. 150Kč za Master Card, 2000Kč!! za Visa (k euro účtu). KB jsou teda taky pěkný zloději!! Už chápu, na co je to jejich pojištění, které nemám. Ali ještě dala vědět Zuzce, ta hned zaktivizovala spícího Maxe - její francouzský soused. Prý bude lepší, když půjdu na policii z francouzem, s cizincema se tam totiž jinak moc nemazlí. Zuzka mě ješte na cestu vybavila sušenkama, krabičkou cigaret a jejím mobilem, Ali mi půjčila nějaký peníze. Poděkovala jsem Julii a dál jsem pokračovala s Maxem.

Na policii se mnou sepsali protokol, ukázali mi fotky pár podezřelých, ale nikdo z nich to nebyl. Fuu, docela humáč dívat se do tváří nějakých zločinců, bůhví co všechno spáchali... Vrátili jsme se na kolej a zamířili jsme hned za ředitelem kolejí. Max je totiž v kolejní radě, jinak bychom se k němu asi jen tak nedostali. Promluvil si s ním a ředitel slíbil, že mi večer příjdou vyměnit zámek a jestli nechci jiný pokoj. Na těch posledních 10 dní nemá cenu se stěhovat, takže jsem poděkovala za zámek odešli jsme. Max byl celý utržený z toho, jak je říďa faj a že se s ním dá diskutovat... Podle mě, kdyby byl fajn, tak nesedí se zkříženýma nohama i rukama, hluboko opřený v sedadla, s nezájmem v hlase i v očích (když člověk nerozumí, víc si všímá, co ten člověk opravdu říká!). Taky by měl vyměnit zámky všem, minimálně v naší budově, a dát na chodby bezpečnostní kamery. Protože můj případ byl desátý za tenhle semestr jenom v naší budově! Ale NIC se nezměnilo, snad jen v prvním patře nějak líp zabezpečili okna.

Max mě vzal k nim na buňku, protože u sebe jsem nesměla s ničím hýbat, dokud nepřijde policie na prohlídku. Zlatý Max mě pěkně nakrmil a uvařil mi kafíčko, hned mi bylo líp. Po chvíli se vrátila Zuzka, zařídila mi s Alicí zkoušku, že prý se s vyučující domluvím individuálně. A že mě všichni pozdravují. Přišla i Ivča s Hankou podívat se, jak mi je a jestli něco nepotřebuju. Takovou pozornost jsem měla, hádám, tak při narození :-) Hanka mi půjčila svůj druhý mobil, ať mám aspoň kontakt se světem. Odpoledne přijeli 3 cajti a prohlídli pokoj. Nic moc nezjistili, jen to, že zloděj musí mít náhradní klíč. Překvápko! To jsme tu všichni věděli už po pátý krádeži. K večeru přived Max místní hlídače, abych jim zloděje popsala. Zeptala jsem se, jestli je možný vidět fotky obyvatel kolejí, tak jsme šli na recepci a tam jsem prohlížela stovky tváří. Ale zaměstnanci mezi nima nebyli. Tak recepční mluvila s ředitelem, jestli je taky můžu vidět, ale prý ne, že to nemáme právo. Hm! Promluvím si v pondělí s policií a uvidíme! Kdo jiný než zaměstnanec může mít univerzální klíč!

V sobotu ráno přišla další komisařka sejmout otisky prstů, ale jelikož se zloděj zřejmě nedotkl ničeho jinýho než kliky u dveří (na které už od té doby bylo 10 dalších otisků), tak odešla s prázdnou. Večer jsem šla na Fete de la Lumiere (svátek světel), přece si nenechám zkazit poslední dny v Lyonu. Je to mooooc hezký svátek, škoda jen že nemám foťák...