Den 33 aneb destinace Kyjev

Na víkend jsem se těšila celý týden! V sobotu večer jsme nasedli na vlak směr Kyjev! Teda spíš na autobus směr Simferopol a pak teprve vlak – ten den totiž byla jakási výluka a vlaky jezdili až ze Simferopolu. Nicméně byla jsem plna očekávání. 17 hodin ve vlaku, třetí třída, samí Ukrajinci, přes noc. Nikdy jsem nebyla v lůžkovém vagonu, takže jsem si to ani neuměla představit. No jak jsme nastoupili, hned jsme se ocitli v jiném světě. Taková dlouhá ložnice, plno lidu, staří, mladí, někteří svačili, někteří už leželi v pyžamech na uzounkých lůžkách. Jednotlivá „kupé“ byla průchozí, na jedné straně 4 lůžka, na druhé dvě. Bohužel nám paní prodala lístky do sousedících kupé a protože obě lůžka byla nahoře, tak si to s námi nikdo nechtěl vyměnit. Znamenalo to, že jakmile se spolucestující ze spodních lůžek (kde se normálně za dne sedí) rozhodli jít spát, museli jsme jít i my, protože jsme si prostě neměli kam sednout. Čekala jsem, že si spolucestující budou krátit cestu pitím vodky, ale nikde ani láhev, byla jsem v šoku :-) Asi už to zakázali, protože na základě pár článků, co jsem četla, jsem čekala živou společnost. My jsme samozřejmě byli vybavení, ale nechtěli jsme rušit, tak jsme se odebrali do malé místnůstky mezi vagony, která sloužila jako neoficiální kuřárna. Přicházeli a odcházeli odtud stále stejní lidé, tak jsme se s nimi dali do řeči a popíjeli. Seznámila jsem se tam se studentem, bodyguardem, který se pořád ptal, jestli v ČR mluvíme anglicky, s žurnalistou, který na druhý den mířil do Prahy… Mluvilo se buď lámanou angličtinou nebo česko-rusky, občas Andrey překládal. No byl to opravdu zajímavý večer :-D Zvlášť když jsme se odebrali na kutě a já se snažila vylézt na horní lůžko…

V neděli asi v 11 jsme dorazili do Kyjeva. Celé ráno pršelo, všude bylo mokro, pochmurno, vlezlá zima, šedo… Počasí celkem odpovídalo našemu fyzickému stavu, takže jako první zastávku jsme měli v kantýně na boršč. Neměli jsme mapu a Andrey město moc neznal, takže jsme vždycky spíš náhodou narazili na nějaké zajímavé místo, ale bylo to fajn. Akorát jsme neměli kde spát, protože telefon na levný hostel, který jsme našli na internetu, nikdo nezvedal. Naštěstí jsme si během našeho bloumání všimli malého nápisu „Hostel“ na jedněch dveřích, takže jsme se ubytovali téměř v centru za 320Kč na osobu. Což bylo velice přijatelné pro mě a velice drahé pro Andreye. Nicméně byteček to byl příjemný, v ložnici bylo 8 lůžek a měli jsme tam spát s dvěma britskými fotbalovými fanoušky. Ten večer jsme se ještě setkali s jedním Andrejovým kamarádem, tak jsme na chvíli zašli do Irské hospůdky a šli jsme spát. Ráno jsme zjistili, že fanoušci dorazili asi v 5 ráno, tak je majitelka ubytovala v dvojlůžkovém pokoji a sama s přítelem spali s námi v pokoji.

V pondělí jsme se šli projít k Dněpru, který rozděluje Ukrajinu na 2 části – proevropskou a proruskou. Když jsme přešli most, poprvé jsem se octla proevropské části. Tj. ta část, která má víc společného s Polskem než s Ruskem a kterou Rusové žijící na Krymu nemají zrovna v lásce. Dorazili jsme sice jen do parku, ale i tak jsme se tam dlouho neohřáli, Andrey už mě zase tahal zpátky. Navečer jsme se potkali s dalším Andrejovým kamarádem, tak jsme popovídali a večer zamířili na vlak. Jel nám ve 20:21, přesně ve 20:21 jsme doběhli na nádraží a… no naštěstí jsme stihli do vlaku naskočit! Ale bylo to o fous! Noc byla tentokrát klidná. Andrey mě učil Rusky, tak jsem očividně celé naše kupé bavila mým počítáním a spojováním slov, které už znám, do vět. Asi v 10 zhasli a všechno ztichlo. Nechtělo se mi ještě spát, tak jsem jen koukala z okna, poslouchala chrápání sousedů a vstřebávala dojmy z Kyjeva. Trošku takový road trip, bez konkrétních cílů, potkávání nových lidí, žádný stres, to mě bavilo :-)

Den 27 aneb anarchismus, komunismus a bruslení

Jak může vypadat praxe

Po odchodu May se celý pracovní týden nic nedělo, tři hodiny práce denně mě opravdu moc nezatíží. Musím uznat, že jsem se fakt začala těšit domů. O víkendu se do Sevastopolu přijeli podívat 3 kluci z Turecka, kteří byli na 6-týdenní praxi v Ternopilu. Když mi vyprávěli o jejich praxi, byla jsem opravdu vděčná za tu mojí! Bylo tam celkem asi 13 praktikantů a měli mít několik seminářů (tréninků) pro studenty na tamní univerzitě o mezikulturním porozumění atd. Za celých 6 týdnů měli jednu prezentaci o Turecku, toť vše! Plat nedostávali žádný, protože to měla být rozvojová praxe, a ubytko i jídlo si sami platili. Takže to zhodnotili jako naprostou ztrátu času, vůbec se jim nedivím. Pozvala jsem je na druhý den k nám, že uděláme česko-ukrajinské bramboráky. V neděli byl svátek učitelů, tak jsme měli jet na picknick se všemi učitely z Kamertonu. Bohužel počasí se ráno netvářilo, tak Irina akci o týden odložila. Udělali jsme si jen "rodinnou" procházku (Irina, Andrey, Igor, Žeňka a já) v jednom parku, opět plném památníků o Krymské válce. Už jsem té válečné historie trochu přejedená. Ale procházka to byla příjemná. Turci večer nakonec nepřišli, tak jsme hromadu bramboráků snědli sami s Andrejem a jeho kámošem Vovou.

Chersones

Následující týden jsem se rozhodla, že s nudou zatočím. Nerada někam chodím sama, protože mě to prostě samotnou nebaví, ale v pondělí jsem se odhodlala a vydala se na nedaleký poloostrov Chersonés. Musím uznat, že jsem si to tam nakonec sama s foťákem maximálně užila. Chyběl mi tam už jen Peťa. Bylo slunečné počasí, mírně pofukovalo a ideální světlo pro fotečky.

Bruslení a trocha anarchie

V úterý jsem zase večer vytáhla Julii do blízkého nákupního centra Musson, kde se dá bruslit. Vzala s sebou ještě svého kámoše Dimu, který naštěstí komunikoval anglicky, tak bylo veselo. Dima je vegan a anarchista, seděl týden ve vězení za napadení policisty při anarchistickém protestu a vůbec měl pohnutou minulost. Nicméně mi připadal jako vyloženě hodný člověk, který se jen těžce hledá v této společnosti. I od takových lidí se můžeme učit, mají prostě trochu jiný pohled na svět. Ve městě jsme potkali dalšího Juliinýho kamaráda. Strávil rok v Praze, kde studoval přípravný kurz na Karlovu Univerzitu. Protože se ale zapletl do jakési nelegální činnosti, musel utéct a dnes tu dělá taxikáře. Neměla jsem z něj moc dobrý pocit, tak jsem byla docela ráda, když nás po chvíli opustil. Naše diskuze o anarchismu a jiných světonázorech trvaly asi do 3 do rána. Nikam jsem nechvátala, druhý den jsem mohla opět spát klidně do odpoledne. To jsem si aspoň myslela, dokud jsem nedorazila domů a na dveřích mého pokoje nenašla vzkaz od Iriny, abych nezapomněla na prezentaci o ČR pro učitele v 9 ráno! Já celou dobu žila v domnění, že to je večer…

Ukrajina za komunismu

V 7 jsem se tedy těžce vysoukala z postele, dala si sprchu, kafe, Visine a šla nás reprezentovat. Ve třídě bylo asi 12 učitelek angličtiny (pokud vím, tak tam nemají žádné chlapy). Tak jsem spustila svůj kolovrátek – tentokrát jsem byla ráda, že už jsem to říkala tolikrát, aspoň jsem u toho nemusela moc přemýšlet :-) Ani jsem během hodiny celou prezentaci nestihla, zasekly jsme se u komunismu, jak to vypadalo u nás a u nich. Ani oni na tu dobu nevzpomínají rádi a jejich vyprávění mi zase trochu rozšířilo obzory. I oni platili lístky místo penězi, dobře znali termín „podpultové zboží“, nakupovat mohli jen ve svých čtvrtích, nevěděli, co dělat s kiwi, když se k nim nějakým zázrakem dostalo, neměli teplou vodu a studenou jen 3 hodiny ráno a 3 hodiny večer, šetřilo se i na světle, večery často trávili při svíčkách, no a byli hrdí, že žijí v Sovětském svazu. Nic lepšího neznali.