Den 27 aneb anarchismus, komunismus a bruslení

Jak může vypadat praxe

Po odchodu May se celý pracovní týden nic nedělo, tři hodiny práce denně mě opravdu moc nezatíží. Musím uznat, že jsem se fakt začala těšit domů. O víkendu se do Sevastopolu přijeli podívat 3 kluci z Turecka, kteří byli na 6-týdenní praxi v Ternopilu. Když mi vyprávěli o jejich praxi, byla jsem opravdu vděčná za tu mojí! Bylo tam celkem asi 13 praktikantů a měli mít několik seminářů (tréninků) pro studenty na tamní univerzitě o mezikulturním porozumění atd. Za celých 6 týdnů měli jednu prezentaci o Turecku, toť vše! Plat nedostávali žádný, protože to měla být rozvojová praxe, a ubytko i jídlo si sami platili. Takže to zhodnotili jako naprostou ztrátu času, vůbec se jim nedivím. Pozvala jsem je na druhý den k nám, že uděláme česko-ukrajinské bramboráky. V neděli byl svátek učitelů, tak jsme měli jet na picknick se všemi učitely z Kamertonu. Bohužel počasí se ráno netvářilo, tak Irina akci o týden odložila. Udělali jsme si jen "rodinnou" procházku (Irina, Andrey, Igor, Žeňka a já) v jednom parku, opět plném památníků o Krymské válce. Už jsem té válečné historie trochu přejedená. Ale procházka to byla příjemná. Turci večer nakonec nepřišli, tak jsme hromadu bramboráků snědli sami s Andrejem a jeho kámošem Vovou.

Chersones

Následující týden jsem se rozhodla, že s nudou zatočím. Nerada někam chodím sama, protože mě to prostě samotnou nebaví, ale v pondělí jsem se odhodlala a vydala se na nedaleký poloostrov Chersonés. Musím uznat, že jsem si to tam nakonec sama s foťákem maximálně užila. Chyběl mi tam už jen Peťa. Bylo slunečné počasí, mírně pofukovalo a ideální světlo pro fotečky.

Bruslení a trocha anarchie

V úterý jsem zase večer vytáhla Julii do blízkého nákupního centra Musson, kde se dá bruslit. Vzala s sebou ještě svého kámoše Dimu, který naštěstí komunikoval anglicky, tak bylo veselo. Dima je vegan a anarchista, seděl týden ve vězení za napadení policisty při anarchistickém protestu a vůbec měl pohnutou minulost. Nicméně mi připadal jako vyloženě hodný člověk, který se jen těžce hledá v této společnosti. I od takových lidí se můžeme učit, mají prostě trochu jiný pohled na svět. Ve městě jsme potkali dalšího Juliinýho kamaráda. Strávil rok v Praze, kde studoval přípravný kurz na Karlovu Univerzitu. Protože se ale zapletl do jakési nelegální činnosti, musel utéct a dnes tu dělá taxikáře. Neměla jsem z něj moc dobrý pocit, tak jsem byla docela ráda, když nás po chvíli opustil. Naše diskuze o anarchismu a jiných světonázorech trvaly asi do 3 do rána. Nikam jsem nechvátala, druhý den jsem mohla opět spát klidně do odpoledne. To jsem si aspoň myslela, dokud jsem nedorazila domů a na dveřích mého pokoje nenašla vzkaz od Iriny, abych nezapomněla na prezentaci o ČR pro učitele v 9 ráno! Já celou dobu žila v domnění, že to je večer…

Ukrajina za komunismu

V 7 jsem se tedy těžce vysoukala z postele, dala si sprchu, kafe, Visine a šla nás reprezentovat. Ve třídě bylo asi 12 učitelek angličtiny (pokud vím, tak tam nemají žádné chlapy). Tak jsem spustila svůj kolovrátek – tentokrát jsem byla ráda, že už jsem to říkala tolikrát, aspoň jsem u toho nemusela moc přemýšlet :-) Ani jsem během hodiny celou prezentaci nestihla, zasekly jsme se u komunismu, jak to vypadalo u nás a u nich. Ani oni na tu dobu nevzpomínají rádi a jejich vyprávění mi zase trochu rozšířilo obzory. I oni platili lístky místo penězi, dobře znali termín „podpultové zboží“, nakupovat mohli jen ve svých čtvrtích, nevěděli, co dělat s kiwi, když se k nim nějakým zázrakem dostalo, neměli teplou vodu a studenou jen 3 hodiny ráno a 3 hodiny večer, šetřilo se i na světle, večery často trávili při svíčkách, no a byli hrdí, že žijí v Sovětském svazu. Nic lepšího neznali.