Den 33 aneb destinace Kyjev

Na víkend jsem se těšila celý týden! V sobotu večer jsme nasedli na vlak směr Kyjev! Teda spíš na autobus směr Simferopol a pak teprve vlak – ten den totiž byla jakási výluka a vlaky jezdili až ze Simferopolu. Nicméně byla jsem plna očekávání. 17 hodin ve vlaku, třetí třída, samí Ukrajinci, přes noc. Nikdy jsem nebyla v lůžkovém vagonu, takže jsem si to ani neuměla představit. No jak jsme nastoupili, hned jsme se ocitli v jiném světě. Taková dlouhá ložnice, plno lidu, staří, mladí, někteří svačili, někteří už leželi v pyžamech na uzounkých lůžkách. Jednotlivá „kupé“ byla průchozí, na jedné straně 4 lůžka, na druhé dvě. Bohužel nám paní prodala lístky do sousedících kupé a protože obě lůžka byla nahoře, tak si to s námi nikdo nechtěl vyměnit. Znamenalo to, že jakmile se spolucestující ze spodních lůžek (kde se normálně za dne sedí) rozhodli jít spát, museli jsme jít i my, protože jsme si prostě neměli kam sednout. Čekala jsem, že si spolucestující budou krátit cestu pitím vodky, ale nikde ani láhev, byla jsem v šoku :-) Asi už to zakázali, protože na základě pár článků, co jsem četla, jsem čekala živou společnost. My jsme samozřejmě byli vybavení, ale nechtěli jsme rušit, tak jsme se odebrali do malé místnůstky mezi vagony, která sloužila jako neoficiální kuřárna. Přicházeli a odcházeli odtud stále stejní lidé, tak jsme se s nimi dali do řeči a popíjeli. Seznámila jsem se tam se studentem, bodyguardem, který se pořád ptal, jestli v ČR mluvíme anglicky, s žurnalistou, který na druhý den mířil do Prahy… Mluvilo se buď lámanou angličtinou nebo česko-rusky, občas Andrey překládal. No byl to opravdu zajímavý večer :-D Zvlášť když jsme se odebrali na kutě a já se snažila vylézt na horní lůžko…

V neděli asi v 11 jsme dorazili do Kyjeva. Celé ráno pršelo, všude bylo mokro, pochmurno, vlezlá zima, šedo… Počasí celkem odpovídalo našemu fyzickému stavu, takže jako první zastávku jsme měli v kantýně na boršč. Neměli jsme mapu a Andrey město moc neznal, takže jsme vždycky spíš náhodou narazili na nějaké zajímavé místo, ale bylo to fajn. Akorát jsme neměli kde spát, protože telefon na levný hostel, který jsme našli na internetu, nikdo nezvedal. Naštěstí jsme si během našeho bloumání všimli malého nápisu „Hostel“ na jedněch dveřích, takže jsme se ubytovali téměř v centru za 320Kč na osobu. Což bylo velice přijatelné pro mě a velice drahé pro Andreye. Nicméně byteček to byl příjemný, v ložnici bylo 8 lůžek a měli jsme tam spát s dvěma britskými fotbalovými fanoušky. Ten večer jsme se ještě setkali s jedním Andrejovým kamarádem, tak jsme na chvíli zašli do Irské hospůdky a šli jsme spát. Ráno jsme zjistili, že fanoušci dorazili asi v 5 ráno, tak je majitelka ubytovala v dvojlůžkovém pokoji a sama s přítelem spali s námi v pokoji.

V pondělí jsme se šli projít k Dněpru, který rozděluje Ukrajinu na 2 části – proevropskou a proruskou. Když jsme přešli most, poprvé jsem se octla proevropské části. Tj. ta část, která má víc společného s Polskem než s Ruskem a kterou Rusové žijící na Krymu nemají zrovna v lásce. Dorazili jsme sice jen do parku, ale i tak jsme se tam dlouho neohřáli, Andrey už mě zase tahal zpátky. Navečer jsme se potkali s dalším Andrejovým kamarádem, tak jsme popovídali a večer zamířili na vlak. Jel nám ve 20:21, přesně ve 20:21 jsme doběhli na nádraží a… no naštěstí jsme stihli do vlaku naskočit! Ale bylo to o fous! Noc byla tentokrát klidná. Andrey mě učil Rusky, tak jsem očividně celé naše kupé bavila mým počítáním a spojováním slov, které už znám, do vět. Asi v 10 zhasli a všechno ztichlo. Nechtělo se mi ještě spát, tak jsem jen koukala z okna, poslouchala chrápání sousedů a vstřebávala dojmy z Kyjeva. Trošku takový road trip, bez konkrétních cílů, potkávání nových lidí, žádný stres, to mě bavilo :-)