Den 33 aneb destinace Kyjev

Na víkend jsem se těšila celý týden! V sobotu večer jsme nasedli na vlak směr Kyjev! Teda spíš na autobus směr Simferopol a pak teprve vlak – ten den totiž byla jakási výluka a vlaky jezdili až ze Simferopolu. Nicméně byla jsem plna očekávání. 17 hodin ve vlaku, třetí třída, samí Ukrajinci, přes noc. Nikdy jsem nebyla v lůžkovém vagonu, takže jsem si to ani neuměla představit. No jak jsme nastoupili, hned jsme se ocitli v jiném světě. Taková dlouhá ložnice, plno lidu, staří, mladí, někteří svačili, někteří už leželi v pyžamech na uzounkých lůžkách. Jednotlivá „kupé“ byla průchozí, na jedné straně 4 lůžka, na druhé dvě. Bohužel nám paní prodala lístky do sousedících kupé a protože obě lůžka byla nahoře, tak si to s námi nikdo nechtěl vyměnit. Znamenalo to, že jakmile se spolucestující ze spodních lůžek (kde se normálně za dne sedí) rozhodli jít spát, museli jsme jít i my, protože jsme si prostě neměli kam sednout. Čekala jsem, že si spolucestující budou krátit cestu pitím vodky, ale nikde ani láhev, byla jsem v šoku :-) Asi už to zakázali, protože na základě pár článků, co jsem četla, jsem čekala živou společnost. My jsme samozřejmě byli vybavení, ale nechtěli jsme rušit, tak jsme se odebrali do malé místnůstky mezi vagony, která sloužila jako neoficiální kuřárna. Přicházeli a odcházeli odtud stále stejní lidé, tak jsme se s nimi dali do řeči a popíjeli. Seznámila jsem se tam se studentem, bodyguardem, který se pořád ptal, jestli v ČR mluvíme anglicky, s žurnalistou, který na druhý den mířil do Prahy… Mluvilo se buď lámanou angličtinou nebo česko-rusky, občas Andrey překládal. No byl to opravdu zajímavý večer :-D Zvlášť když jsme se odebrali na kutě a já se snažila vylézt na horní lůžko…

V neděli asi v 11 jsme dorazili do Kyjeva. Celé ráno pršelo, všude bylo mokro, pochmurno, vlezlá zima, šedo… Počasí celkem odpovídalo našemu fyzickému stavu, takže jako první zastávku jsme měli v kantýně na boršč. Neměli jsme mapu a Andrey město moc neznal, takže jsme vždycky spíš náhodou narazili na nějaké zajímavé místo, ale bylo to fajn. Akorát jsme neměli kde spát, protože telefon na levný hostel, který jsme našli na internetu, nikdo nezvedal. Naštěstí jsme si během našeho bloumání všimli malého nápisu „Hostel“ na jedněch dveřích, takže jsme se ubytovali téměř v centru za 320Kč na osobu. Což bylo velice přijatelné pro mě a velice drahé pro Andreye. Nicméně byteček to byl příjemný, v ložnici bylo 8 lůžek a měli jsme tam spát s dvěma britskými fotbalovými fanoušky. Ten večer jsme se ještě setkali s jedním Andrejovým kamarádem, tak jsme na chvíli zašli do Irské hospůdky a šli jsme spát. Ráno jsme zjistili, že fanoušci dorazili asi v 5 ráno, tak je majitelka ubytovala v dvojlůžkovém pokoji a sama s přítelem spali s námi v pokoji.

V pondělí jsme se šli projít k Dněpru, který rozděluje Ukrajinu na 2 části – proevropskou a proruskou. Když jsme přešli most, poprvé jsem se octla proevropské části. Tj. ta část, která má víc společného s Polskem než s Ruskem a kterou Rusové žijící na Krymu nemají zrovna v lásce. Dorazili jsme sice jen do parku, ale i tak jsme se tam dlouho neohřáli, Andrey už mě zase tahal zpátky. Navečer jsme se potkali s dalším Andrejovým kamarádem, tak jsme popovídali a večer zamířili na vlak. Jel nám ve 20:21, přesně ve 20:21 jsme doběhli na nádraží a… no naštěstí jsme stihli do vlaku naskočit! Ale bylo to o fous! Noc byla tentokrát klidná. Andrey mě učil Rusky, tak jsem očividně celé naše kupé bavila mým počítáním a spojováním slov, které už znám, do vět. Asi v 10 zhasli a všechno ztichlo. Nechtělo se mi ještě spát, tak jsem jen koukala z okna, poslouchala chrápání sousedů a vstřebávala dojmy z Kyjeva. Trošku takový road trip, bez konkrétních cílů, potkávání nových lidí, žádný stres, to mě bavilo :-)

Den 27 aneb anarchismus, komunismus a bruslení

Jak může vypadat praxe

Po odchodu May se celý pracovní týden nic nedělo, tři hodiny práce denně mě opravdu moc nezatíží. Musím uznat, že jsem se fakt začala těšit domů. O víkendu se do Sevastopolu přijeli podívat 3 kluci z Turecka, kteří byli na 6-týdenní praxi v Ternopilu. Když mi vyprávěli o jejich praxi, byla jsem opravdu vděčná za tu mojí! Bylo tam celkem asi 13 praktikantů a měli mít několik seminářů (tréninků) pro studenty na tamní univerzitě o mezikulturním porozumění atd. Za celých 6 týdnů měli jednu prezentaci o Turecku, toť vše! Plat nedostávali žádný, protože to měla být rozvojová praxe, a ubytko i jídlo si sami platili. Takže to zhodnotili jako naprostou ztrátu času, vůbec se jim nedivím. Pozvala jsem je na druhý den k nám, že uděláme česko-ukrajinské bramboráky. V neděli byl svátek učitelů, tak jsme měli jet na picknick se všemi učitely z Kamertonu. Bohužel počasí se ráno netvářilo, tak Irina akci o týden odložila. Udělali jsme si jen "rodinnou" procházku (Irina, Andrey, Igor, Žeňka a já) v jednom parku, opět plném památníků o Krymské válce. Už jsem té válečné historie trochu přejedená. Ale procházka to byla příjemná. Turci večer nakonec nepřišli, tak jsme hromadu bramboráků snědli sami s Andrejem a jeho kámošem Vovou.

Chersones

Následující týden jsem se rozhodla, že s nudou zatočím. Nerada někam chodím sama, protože mě to prostě samotnou nebaví, ale v pondělí jsem se odhodlala a vydala se na nedaleký poloostrov Chersonés. Musím uznat, že jsem si to tam nakonec sama s foťákem maximálně užila. Chyběl mi tam už jen Peťa. Bylo slunečné počasí, mírně pofukovalo a ideální světlo pro fotečky.

Bruslení a trocha anarchie

V úterý jsem zase večer vytáhla Julii do blízkého nákupního centra Musson, kde se dá bruslit. Vzala s sebou ještě svého kámoše Dimu, který naštěstí komunikoval anglicky, tak bylo veselo. Dima je vegan a anarchista, seděl týden ve vězení za napadení policisty při anarchistickém protestu a vůbec měl pohnutou minulost. Nicméně mi připadal jako vyloženě hodný člověk, který se jen těžce hledá v této společnosti. I od takových lidí se můžeme učit, mají prostě trochu jiný pohled na svět. Ve městě jsme potkali dalšího Juliinýho kamaráda. Strávil rok v Praze, kde studoval přípravný kurz na Karlovu Univerzitu. Protože se ale zapletl do jakési nelegální činnosti, musel utéct a dnes tu dělá taxikáře. Neměla jsem z něj moc dobrý pocit, tak jsem byla docela ráda, když nás po chvíli opustil. Naše diskuze o anarchismu a jiných světonázorech trvaly asi do 3 do rána. Nikam jsem nechvátala, druhý den jsem mohla opět spát klidně do odpoledne. To jsem si aspoň myslela, dokud jsem nedorazila domů a na dveřích mého pokoje nenašla vzkaz od Iriny, abych nezapomněla na prezentaci o ČR pro učitele v 9 ráno! Já celou dobu žila v domnění, že to je večer…

Ukrajina za komunismu

V 7 jsem se tedy těžce vysoukala z postele, dala si sprchu, kafe, Visine a šla nás reprezentovat. Ve třídě bylo asi 12 učitelek angličtiny (pokud vím, tak tam nemají žádné chlapy). Tak jsem spustila svůj kolovrátek – tentokrát jsem byla ráda, že už jsem to říkala tolikrát, aspoň jsem u toho nemusela moc přemýšlet :-) Ani jsem během hodiny celou prezentaci nestihla, zasekly jsme se u komunismu, jak to vypadalo u nás a u nich. Ani oni na tu dobu nevzpomínají rádi a jejich vyprávění mi zase trochu rozšířilo obzory. I oni platili lístky místo penězi, dobře znali termín „podpultové zboží“, nakupovat mohli jen ve svých čtvrtích, nevěděli, co dělat s kiwi, když se k nim nějakým zázrakem dostalo, neměli teplou vodu a studenou jen 3 hodiny ráno a 3 hodiny večer, šetřilo se i na světle, večery často trávili při svíčkách, no a byli hrdí, že žijí v Sovětském svazu. Nic lepšího neznali.

Den 20 aneb jak May pila vodku a nějaké to „sightseeing“

Je mi blbě, už třetí den mám chřipku, tentokrát jsem ten víkend neustála. Včera jsem zase neučila, už je mi to blbý. Ale dnes budu muset jít. Studenti si měli připravit nějaké povídání o Ukrajině a někteří možná přinesou něco na ochutnání. Mě hučí v hlavě a nejradši bych se nehnula z postele, ale Irina si mě žádá. Nemůžu jí říct ne, když se o mě pořád tak hezky stará. Včera mi přinesla večeři a peřinu (měla jsem do té doby jen deku) a Vadim mi tu zatopil.

Můj obyčejný den

Vstanu tak kolem 11, něco posnídám, mrknu, co je nového na netu, dám si sprchu, uvařím si oběd, najím se, jedu do školy, odučím 2 třídy, jedu domů, něco pojím, sednu k počítači, mailuju, chatuju, píšu blog nebo koukám film, po půlnoci jdu spát. Co se týče výuky, je to docela stereotyp. Pořád ty stejné prezentace, jen jiné publikum. No a takhle to jde každý den od pondělí do pátku. V pátek večer se vrací Andrey ze školy a snaží se mě zabavit aspoň o víkendu.

Jak May pila vodku

Minulý pátek dorazil i s May (Australanka, kterou jsem poznala první víkend na konferenci). Po výuce jsme se chvíli pocourali venku, pak jsme koupili láhev vodky, a že půjdeme domů zpívat karaoke. May je původem z Malajsie, takže jsem docela koukala, jak do sebe klopí jednoho panáka za druhým. Asiati totiž hůře odbourávají alkohol a moc toho nevydrží. Tak jsem si říkala, že na May to asi neplatí. Diskutovali jsme o hlubokých tématech a May vypadala, jako kdyby celou dobu pila vodu. Pak jsme se přemístili do pokoje, že už jsme v dostatečně dobré náladě, abychom si zazpívali. May si odskočila na záchod a když se vrátila, tak byla úplně na šrot :-D Takový skok jsem teda ještě u nikoho neviděla! Mohutně zpívala všechny písničky, i když je neznala, občas si zdřímla na posteli, pak zase vstala a bylo jí všude plno. Pak zase odběhla na záchod a když se asi čtvrt hodiny nevracela, šli jsme ji zkontrolovat. Ležela na zemi a objímala mísu. Chtěli jsme ji aspoň přemístit do postele, ale mumlala, ať si jí nevšímáme, že je v pohodě. Na to strčila hlavu do záchodu a krapet si „odplivla“. Tak jsme ji tam nechali napospas a pokračovali jsme v našem koncertě. Asi za půl hodiny se May vrátila a byla úplně v pohodě. No já to nechápu…

Balaklava

Druhý den se nás Andrey snažil vzbudit, ale nedařilo se mu. Tak si vzal na pomoc malou Žeňku, která po nás házela různé a hračky a křičela do ucha, že musíme vstávat. Asi ve 12 jsme se vyhrabaly z postele, dali si sprchu a kafe a jeli jsme na výlet do Balaklavy. To je nejvzdálenější část města, která je známá kvůli své válečné minulosti. Jsou tam ruiny pevnosti, ale nepochopitelně byly úplně nahoře na kopci. A na kopec se s opicí leze těžko. Teda já bych se hecla, ale ty dva se mi přemluvit nepodařilo. Tak jsme zalezli do muzea, což byl původně vojenský kryt, kam připlouvaly ponorky a ládovaly se torpédy. Tentokrát byly některé nápisy v angličtině, což nás příjemně překvapilo. Naštěstí hlídači už si Andreye pamatovali, protože tam chodí se všemi praktikanty, kteří pracují v Sevastopolu, takže skupinku s průvodcem jsme minuli a toulali se po chodbách na vlastní pěst. V poslední místnosti promítali krátký film o krymské válce, samozřejmě v ruštině, tak jsme aspoň sledovaly obrázky. Překvapil nás hlídač, který nám navrhnul, že až všichni místnost opustí, pustí nám anglickou verzi. To bylo od něj milé! Dokonce potom tam přišla průvodkyně se skupinkou o dvou lidech, tak vyzvala Andrejem ať nám překládá. To bylo taky milé :-)

Válečný Sevastopol

Jak je už asi zřejmé, Sevastopol hrál v dějinách Ruska strategickou roli. Všichni místní jsou na svou historii hrdí a všude jsou různé sochy, památníky, muzea, jací to byli hrdinové. Hlavní roli tu hraje Krymská válka, kdy Rusy napadli Britové společně s Francouzi. Bylo to v letech 1854-55, takže se bojovalo téměř celý rok. Což je dost na to, aby tisíce vojáků padly a město bylo zničené. Ještě víc tu ale prožívají tzv. druhou obranu, tedy 2. světovou válku, kde udržení Sevastopolu bylo klíčové pro obranu celého Ruska. Jeden jediný dům zůstal po válce celý. Ta válečná atmosféra je pořád ve městě cítit. Možná je to i tím, že na každém rohu potkávám námořníky.

Vadimovy narozeniny

Večer nás Irina pozvala na oslavu Vadimových narozenin, kde se sešla jak celá rodina, tak blízcí přátelé. Na stole byly špízy, bramborová kaše, krevety, mušle, chobotnice, grilovaná zelenina a samozřejmě vodka. Každou chvíli se připíjelo na Vadimovo zdraví. My tři jsme tedy připíjeli jen šampaňským, na vodku jsme jaksi neměli chuť. Vtipná byla babička s dědečkem, kteří téměř nepustili panáka z ruky. Babuška každou chvíli vyzývala ostatní „No davajtě!“ a už se zase připíjelo. Takhle si dali asi tak 7 panáků, pak se unavili a šli pevným krokem domů. Sranda. Jeden z Vadimových přátel vytáhl kytaru a společně zpívali teskné ruské písně. Občas Žeňka přiběhla ke kytaristovi a začala mu kroutit kolíkama od strun, čehož si kytarista nejdříve jaksi nevšiml, takže vznikaly prazvláštní souzvuky. Ale nikomu to nevadilo. Hlavně že byli všichni spolu. Překvapilo mě, že Vadim dostal od rodiny jediný dárek, a to klávesnici k počítači. Prohlížel si tu krabici a vypadal u toho jak malé děcko, co najde svůj vysněný dárek pod stromečkem. Bylo to tam fajn, ale žádali si nás Andrejovy kamarádi, že s nima musíme jít ven. Tak jsme s May pěkně poděkovaly za pohoštění, dvouhlasně jsme zahlaholily „S dňom ražděňja!“, sklidily jsme potlesk a s Andrejem jsme vyrazili na Chersonés. To je část Sevastopolu s řeckými pozůstatky. Jsou vidět jen základy staveb, pár sloupů a roztříštěné keramické tašky a nádoby. Prý jsou pod zemí zachované celé domy, ale nejsou peníze na archeologické vykopávky, tak tam chodí tzv. černí archeologové a co najdou, to prodají. Škoda. Moc jsme toho neviděli, protože už byla noc, tak se tam chci někdy vydat za světla. Ten večer jsme ještě stihli zajít na aiesec party, kam mě pozvala Julia. Ale dlouho jsme nepobyli, byli jsme vyčerpaní.

V neděli jsem se sama vydala do města (May ani Andrejovi se nechtělo), kde na mě čekali 2 studenti angličtiny. Chtěli mi ukázat město. Tak jsme se celý den courali po centru, konečně jsem měla příležitost udělat pár fotek města. Nebudu to moc komentovat, spíš mrkněte na fotky na facebooku.

Den 11 aneb upírci, vetřelec a chilli karbanátky

Výuka
Fuuu, toto letí! Žiju tu asi nějak moc intenzivně. Dneska na mě padla hrozná únava a pobolívá mě v krku, tak jsem radši zůstala doma s tím, že jsem nemocná. I když nemocná snad nejsem, spíš jsem jen potřebovala zastavit a nabrat dech. Jenže to nemůžu takhle Irině říct, že. V pátek se ze školy vrátil Andrey a spolu s Glebem se přišli podívat na mou hodinu, kde jsem měla prezentaci o České Republice. Tak jsme srovnávali obě země, diskutovali o naší společné minulosti, jak prožívali komunismus a tak. Zajímavé. Irině se hodina moc líbila, získala jsem její důvěru. Už se nemusím chodit dívat na výuky, ale rovnou učím, i když tu třídu vidím poprvé. Mám zatím připravená jen 3 témata – Českou Republiku, naší kulturu a svátky a tradice – ale to stačí. Pokaždé mám jinou třídu. Dělám tu vlastně takovou osvětu o ČR :-) Není to ani výuka jako spíš prezentace s diskuzí. Ale dětem se to líbí. Je fajn je vidět odcházet s úsměvem na tváři a mnozí z nich dokonce poděkují za zajímavou hodinu :-) Po výuce mě kluci ještě s jejich kámošem Pašou vzali na jejich oblíbené místo. Je to park v kopci a je odtud nádherný výhled na zátoku plnou dopravních a vojenských lodí. Tak jsme zase nakoupili pivka a povídali o všem možném. V sobotu jsem spala asi do 11, málem jsem zaspala výuku. Ano, učím i soboty, to je trochu nevýhoda téhle praxe. Ale zase neučím moc, 1 až 3 třídy denně po 70ti minutách. V sobotu jsem teda chytla neuvěřitelně aktivní děti – spíš takové malé upírky. Byli téměř k nezastavení a úplně jsem cítila, jak ze mě vysávají energii. Viděla jsem Irinin strhaný obličej, když se je občas snažila usměrnit. Sice nemám ráda metodu trestů, ale nezbylo mi než zavést černé puntíky za každé slovo v ruštině. No nevěřili byste, jak to pomohlo! Sice mluvili pořád a jeden přes druhého, ale aspoň anglicky.

Chilli karbanátky
V soboru večer jsem pozvala celou rodinku na českou večeři. Andrey mi po výuce pomohl s nákupem a pak i trochu s vařením. Chtěla jsem je pěkně pohostit, tak jsem zvolila karbanátky s bramborovým salátem. Nakoupila jsem přes kilo masa, aby všichni měli dost té mňamky. Mělo teda takovou červeno-šedou barvu, ale říkala jsem si, že to je asi jejich ukrajinský styl míchat různé druhy mas dohromady. Až doma jsem zjistila, že maso nejen nevypadá chutně, ale ani tak nevoní. Irina tvrdila, že to není zkažené, že to mám jenom trochu déle smažit. A tak se mi podařilo všechny karbanátky připálit. Navíc, když jsem jeden ochutnala, jestli je opravdu neškodný, zjistila jsem, že místo sladké papriky jsme koupili chilli! Takže nakonec všem na talířích přistály černé chilli karbanátky se salátem. No aspoň ten se poved. Celá rodinka se bohužel nesešla. Igor měl jiné plány, celkově ho nijak zvlášť nezajímám, řekla bych, a Vadim kolébal malou Žeňu tak dlouho, až sám usnul. Takže moji delikatesu měli tu čest ochutnat jen Irina s Andrejem. Irina teda byla zlatá a prý že jí to chutná, ale to byl to blaf na entou! Tak jsme to aspoň zapíjeli slivovicí. Ostatní karbanátky jsem pak později dala kočkám a zbytek směsi vyhodila. Jinak to byl vydařený večer. Irina zůstala až do půlnoci a my si pak s Andrejem tak dlouho pouštěli naše oblíbené písničky, až byly 3 a flaška slivovice prázdná.

Exkurze do historie
V neděli ráno mě už v devět (!) tahal Andrey z postele, že tu co nevidět budou Gleb s Pašou a jeho přítelkyní a půjdeme k moři. Asi chápete, že jsem neměla ani špetku nadšení, a odbyla jsem ho, že nikam nejdu. Byl to můj jediný volný den v týdnu a neměla jsem vůbec v úmyslu lézt z postele tak brzy. Navíc bylo pěkně větrno a spíš podzimní než letní počasí, takže vyhlídka trávit den u moře zabalená v bundě mě opravdu neuchvátila. Nicméně Andrey byl neodbytný, tak jsem se po kafi a sprše dala trochu dohromady a vyrazili jsme Pašovým autem k moři. Měla jsem rozmrzelou náladu, byla jsem nevyspalá a do toho se v autě všichni bavili jen rusky. Snažila jsem se občas vmísit do hovoru nebo navést téma, aby se se mnou někdo bavil, ale bez větších úspěchů. Tak jsme tam seděli v pěti lidech namáčknutí v malém autíčku a já si připadala úplně sama. Vím, že se to tak stává, a věděla jsem, že to přijde, ale stejně mi hrkly slzy do očí. Tak jsem nasadila brýle a neutrální výraz a snažila se nevnímat veselé hlaholení, jehož bych tak ráda byla součástí. Zastavili jsme u jakéhosi staveniště, co vůbec nevypadalo jako pláž. U dveří v plotě byl hlídač, tak s ním Paša prohodil pár slov a byli jsme vpuštěni dovnitř. Nevěděla jsem kam jdeme, ale chvátali jsme. Ve své rezignaci jsem se ani neptala, kam jdeme, bylo mi to asi trochu jedno. Došli jsme k jakémusi bunkru s ruskou vlajkou. K mému překvapení jsme vlezli dovnitř a tam jsem zjistila, že je to muzeum a chvátali jsme na prohlídku, která už začala. Samozřejmě v ruštině, no paráda, to jsem přesně potřebovala! Tak jsem po chvíli nenápadně vylezla ven s tím, že se projdu po okolí a třeba si něco pěkného nafotím. Hlídač se psem si mě ale všimnul a prý, jestli jsem tu na exkurzi. Já že da, ale že něpaněmáju. On že prý ať jdu dovnitř, že tam jsou zajímavé krtiny, což jsem si volně přeložila jako vojenské kryty. No co mi zbývalo. Tak jsem odevzdaně následovala skupinku. Ještěže jsem si vzala foťák! Aspoň jsem se nějak zabavila. A přece jen, být v tak rozsáhlém sovětském bunkru s tolika chodbičkami a stísněnými místnostmi bylo zajímavé, i když jsem nerozuměla výkladu. Později mi Gleb říkal, že tam žilo přes 300 lidí a poslední den obrany před útokem Němců tam padlo 80 000 lidí, kteří tam čekali na záchranu, ale ta nepřijela včas, tak všichni seskákali z útesu do moře, aby nepadli do zajetí. Představte si rudé moře plné lidských těl, no hrůza mě polila. Za Stalina!

Vetřelec
Po exkurzi jsme dojeli k malé skalnaté pláži, že se půjdeme koupat! Byl hrozně silný vítr, všichni jsme byli v bundách, takže jsem myslela, že si ze mě dělají srandu. Ale nedělali. Je fakt, že když jsme slezli dolů k moři, byli jsme v závětří, takže to šlo, ale stejně jsem tam nevlezla, ani Andrey. Aspoň jsem si mohla chvíli s někým povídat. Což se zase změnilo, když ostatní vylezli z vody, přinesli velký meloun a zase se přepnulo do ruštiny. Připadala jsem si tam dost nepatřičně. Potom jsme jeli ke Glebovi domů, pojedli boršč a dortíky, které jsme cestou nakoupili. Seděli jsme všichni u jednoho stolu, takže se jim už tak nedařilo mě neustále ignorovat. Navíc Paša si očividně chce procvičovat angličtinu a často ho zajímá, jaké to je v ČR, takže aspoň v něm jsem viděla jakéhosi spojence. Překvapivě to nebyl Andrey, na kterého jsem zatím vždy spoléhala. Když jsme byli chvilku sami, poprosila jsem ho, ať se snaží mluvit anglicky, že se cítím nepříjemně. Omluvil se, že na to prostě zapomíná, a že se teda bude snažit. Ale nic moc se nezměnilo. Zamýšlela jsem se, co by v takové situaci dělaly třeba Bea nebo Menia, obě jsou teď taky na praxi. Na jednu stranu si připadáte ignorovaní a nechápete, jak jim to může nedojít, že by měli mluvit anglicky, na druhou stranu chápete, že jsou to přátelé, jsou zvyklí spolu trávit čas, bavit se spolu svým jazykem a vy jste jen takový vetřelec do této společnosti. Mám se připomínat? Mám právo se cítit uražená? Bylo to příjemně strávené odpoledne, ale ne pro mě. Naštěstí byl Andrey odvolán maminkou, aby pohlídal Žeňu, tak jsme šli domů.

Hudba a koňak spojuje
Šla jsem si zdřímnout, protože večer jsme měli zase jít ven. Kolem šesté mě Andrey vzbudil, že za hodinu máme být na místě. Nevěděla jsem sice kde, protože se na tom domlouvali v ruštině, ale opět mi to bylo celkem jedno. Přece jen jsem považovala za lepší nápad jít kamkoliv než sedět doma a koukat do zdi. Tak jsme se ve městě opět sešli s Glebem a Pašou, tentokrát bez Pašový přítelkyně, která moc anglicky neuměla a trochu jsem ji v duchu vinila z toho, že celý den probíhal v ruštině. Vypadalo to celkem nadějně. Paša měl s sebou kytaru a zamířili jsme opět na jejich oblíbené místo nad zátokou. Co mě šokovalo, bylo, že s sebou měli rukavice a odpadkové pytle a začali park kolem uklízet od lahví a všeho bordelu, kterého tam bylo požehnaně. Prý by to nikdo jiný neuklidil a oni už se na to nemůžou dívat. Tak jsem jim pomohla a vlastně mi to dost zlepšilo náladu. Odnesli jsme asi 10 pytlů odpadků a zábava mohla začít. Nechtěla jsem ten večer pít žádný alkohol, ale na stráni bylo mimořádně větrno a své oblečení jsem mírně přecenila, takže jsem se nakonec společně s ostatními zahřívala koňakem. Paša hrál na kytaru a kluci s ním zpívali ruské písničky a Beatles a nakonec to byl výborný večer! Škoda, že u nás to vůbec není tak běžné, jen tak někde sednout s kytarou s přáteli a zazpívat si, aspoň v okruhu mých přátel ne. Hudba mi zvedla náladu o 100%, což mi dodalo energii a sílu bojovat a včleňovat se do skupinky. Nakonec se mě i koňaku podařilo všechny rozmluvit a kluci přišli na to, že je docela fajn si se mnou povídat :-) A tak se rozpačitý den změnil na báječný večer.

Den 8 aneb jsem krůta a jaká je dnešní Ukrajina

Na Khrukina, pažalsta

Já vám nevím, jestli jsou ti řidiči hluší nebo si ze mě dělají srandu. V úterý jsem opět zamířila do školy, na zastávku mě pro jistotu doprovodil Igor. Řidiče poprosil, aby mě vyhodil na zastávce Khrukina. Asi po pěti zastávkách na mě řidič houkl, jakože mám vystoupit. Přišlo mi to nějak brzy, tak jsem se ještě ujišťovala „Khrukina zděs?“ a on že „Da, da“. No tak jsem vystoupila. Samozřejmě zastávka se jmenovala úplně jinak. Opodál seděla babuška a četla noviny, tak jsem z ní česko-rusky vytáhla, že Khrukina je ještě asi dalších 10 zástavek stejným autobusem. Řidič asi pojedl vtipné kaše nebo si nevyndal ucpávky do uší. Mým heslem se tu stalo „Whatever“ (no co už).

Krůta

Na hodině jsem se představovala dětem, tak jsem popisovala, jak jsem se naučila anglicky, kde všude jsem cestovala, na to jedna holčina vyvalí oči a vyřkne: „Krůta!“ Hmh, takové zhodnocení jsem teda nečekala. Pak mi došlo, že to byl výraz uznání a vlastně to má znamenat, že jsem krutá, jakože cool. Včera už jsem učila dvě třídy sama. Povídali jsme si o českých a ukrajinských tradicích a svátcích, tak jsem děti hodně zaujala naší zabijačkou a velikonoci. Oni mě zase jejich Vánoci. Slaví je totiž až v lednu a dárky si místo o Vánocích dávají na Nový rok. Výuka mě zatím baví – budu mít pokaždé jinou třídu, takže mi stačí si připravit dvě, tři témata. Děti na mě reagují pozitivně, snaží se mi všechno vysvětlit, i když mají potíže se slovní zásobou. Občas si pomůžeme česko-rusky nebo obrázky na tabuli a pantomimou. Je fajn, že si tak zaručeně každý den s někým popovídám a necítím se tak sama nebo odstrčená, což se mnohdy lidem na praxi stává. Vlastně mi ten týden nějak moc rychle uplynul. Přes den si připravuji výuku, odpoledne jdu do školy a večer jsem buď popíjela vínko s Irinou (ředitelkou) nebo mě vytáhli aiesekáři na pizzu nebo jsem padla únavou do postele. Dnes večer se vrací Andrey ze školy, takže věřím, že si pro mě zase připraví nějaký program. Na zítřek jsem pozvala celou rodinku na českou večeři a pak možná ještě půjdeme s Julií do víru velkoměsta. Takže pohodička, rozhodně nestrádám.

První dojmy z Ukrajiny

Gleb se mi kvůli výletu na pláž neozval, ale za to se mi ozvala Julia – aiesekářka. Tak jsme ve středu zašly do nákupního centra, popovídaly a nakoupily, co jsme potřebovala. Mimochodem nákupní centrum je asi jako naše Olympia, včetně zábavního centra. Takže kdo by čekal nějaké ukrajinské stánečky s rybama nebo pečivem, tak se mooc plete. Možná vás zajímá, jak to tady vlastně všude kolem vypadá. Maršutky aneb malé autobusy s postiženými řidiči už jsem popisovala, můžete je vidět i na obrázku nahoře. Ale styl jízdy ne. Buď tu nemají silniční pravidla nebo nikdo nechodí do autoškoly. Řidiči tu předjíždí jeden přes druhého, takže v jednom pruhu se často ocitnou až tři auta naráz. Pruhu… to jsem přehnala. Silnice tu často vůbec nemají značené pruhy, ani přechody pro chodce nebo křižovatky. Takže silnice se přecházejí kdekoliv a můžete přitom jen doufat, že řidiči včas zareagují. Silnice vypadají asi jako kdyby asfaltem zalili pole. Takže občas se při ladném nadskočení majznete hlavou o strop. Na druhou stranu tady vedle Lad a Žigulíků vidíte celkem pěkná nová auta, většinou značky Geela (nebo tak nějak). Lidé tu žijí buď v domcích nebo panelácích. Paneláky jsou opravdu v budovatelském stylu a k tomu opadané omítky, takže trochu strašidelné. Domky tu mívají malé se zanedbanými zahrádkami. Zajímavé je, že my bydlíme kousek od centra a přitom to tu vypadá spíš jak na vesnici. Po městě se potulují polodivocí psi a kočky. Nemají pána a přežívají nejspíš na odpadcích. Ale nebezpeční nejsou. Žijí tady s lidmi ve zvláštní symbióze. Docela se divili, když jsem jim řekla, že u nás potulné psy nemáme. Na druhou stranu tady všichni mají mobily, doma máme internet, každý tu má svůj počítač, na konferenci spousta aiesekářů měla nové notebooky. Ale tohle všechno jsou pro mě detaily. Píšu o tom spíš proto, že to asi zajímá vás. Pro mě jsou důležití lidé. Já se tady cítím jak u nás. Vlastně možná i lépe. Lidé kolem mě sice mluví jiným jazykem, ale vzhledem bych je nerozeznala od nás. Chováním taky asi ne. Jedině snad, že tady jsou přívětivější a nápomocnější (teda až na tupé řidiče).

Sevastopol

Dost možná jsou mé dojmy o Ukrajině zkreslené tím, že bydlím právě na Krymu a ještě k tomu v Sevastopolu. Krym je stále s větší části obýván Rusy, dokonce je to autonomní oblast s vlastním prezidentem a vládou (i když pořád spadají pod ukrajinskou vládu). Sevastopol je výjimečné město. Vybudované bylo pro ruskou námořní flotilu, takže v minulosti se sem obyčejný smrtelník bez zvláštního povolení vůbec nedostal. Má také svou specifickou architekturu. Obyvateli jsou Rusové, mluví se tu rusky, i nápisy jsou v ruštině. I když to se začíná měnit. Děti ve škole se už musí povinně učit vedle ruštiny i oficiální jazyk – ukrajinštinu. Tento nátlak se zdejším Rusům nelíbí, necítí se být Ukrajinci a nikdy nebudou. Takže to spíš než asimilaci vyvolává nevoli. Rusko-ukrajinské vztahy jsou vůbec hodně zajímavé. Na jednu stranu jsou to bratři jedné krve, na druhou stranu nepřátelé. Ale nenávist tu nepanuje, to zas ne. Vlastně mi to hodně připomíná Čechy a Slováky.