Na Khrukina, pažalsta
Já vám nevím, jestli jsou ti řidiči hluší nebo si ze mě dělají srandu. V úterý jsem opět zamířila do školy, na zastávku mě pro jistotu doprovodil Igor. Řidiče poprosil, aby mě vyhodil na zastávce Khrukina. Asi po pěti zastávkách na mě řidič houkl, jakože mám vystoupit. Přišlo mi to nějak brzy, tak jsem se ještě ujišťovala „Khrukina zděs?“ a on že „Da, da“. No tak jsem vystoupila. Samozřejmě zastávka se jmenovala úplně jinak. Opodál seděla babuška a četla noviny, tak jsem z ní česko-rusky vytáhla, že Khrukina je ještě asi dalších 10 zástavek stejným autobusem. Řidič asi pojedl vtipné kaše nebo si nevyndal ucpávky do uší. Mým heslem se tu stalo „Whatever“ (no co už).
Krůta
Na hodině jsem se představovala dětem, tak jsem popisovala, jak jsem se naučila anglicky, kde všude jsem cestovala, na to jedna holčina vyvalí oči a vyřkne: „Krůta!“ Hmh, takové zhodnocení jsem teda nečekala. Pak mi došlo, že to byl výraz uznání a vlastně to má znamenat, že jsem krutá, jakože cool. Včera už jsem učila dvě třídy sama. Povídali jsme si o českých a ukrajinských tradicích a svátcích, tak jsem děti hodně zaujala naší zabijačkou a velikonoci. Oni mě zase jejich Vánoci. Slaví je totiž až v lednu a dárky si místo o Vánocích dávají na Nový rok. Výuka mě zatím baví – budu mít pokaždé jinou třídu, takže mi stačí si připravit dvě, tři témata. Děti na mě reagují pozitivně, snaží se mi všechno vysvětlit, i když mají potíže se slovní zásobou. Občas si pomůžeme česko-rusky nebo obrázky na tabuli a pantomimou. Je fajn, že si tak zaručeně každý den s někým popovídám a necítím se tak sama nebo odstrčená, což se mnohdy lidem na praxi stává. Vlastně mi ten týden nějak moc rychle uplynul. Přes den si připravuji výuku, odpoledne jdu do školy a večer jsem buď popíjela vínko s Irinou (ředitelkou) nebo mě vytáhli aiesekáři na pizzu nebo jsem padla únavou do postele. Dnes večer se vrací Andrey ze školy, takže věřím, že si pro mě zase připraví nějaký program. Na zítřek jsem pozvala celou rodinku na českou večeři a pak možná ještě půjdeme s Julií do víru velkoměsta. Takže pohodička, rozhodně nestrádám.
První dojmy z Ukrajiny
Gleb se mi kvůli výletu na pláž neozval, ale za to se mi ozvala Julia – aiesekářka. Tak jsme ve středu zašly do nákupního centra, popovídaly a nakoupily, co jsme potřebovala. Mimochodem nákupní centrum je asi jako naše Olympia, včetně zábavního centra. Takže kdo by čekal nějaké ukrajinské stánečky s rybama nebo pečivem, tak se mooc plete. Možná vás zajímá, jak to tady vlastně všude kolem vypadá. Maršutky aneb malé autobusy s postiženými řidiči už jsem popisovala, můžete je vidět i na obrázku nahoře. Ale styl jízdy ne. Buď tu nemají silniční pravidla nebo nikdo nechodí do autoškoly. Řidiči tu předjíždí jeden přes druhého, takže v jednom pruhu se často ocitnou až tři auta naráz. Pruhu… to jsem přehnala. Silnice tu často vůbec nemají značené pruhy, ani přechody pro chodce nebo křižovatky. Takže silnice se přecházejí kdekoliv a můžete přitom jen doufat, že řidiči včas zareagují. Silnice vypadají asi jako kdyby asfaltem zalili pole. Takže občas se při ladném nadskočení majznete hlavou o strop. Na druhou stranu tady vedle Lad a Žigulíků vidíte celkem pěkná nová auta, většinou značky Geela (nebo tak nějak). Lidé tu žijí buď v domcích nebo panelácích. Paneláky jsou opravdu v budovatelském stylu a k tomu opadané omítky, takže trochu strašidelné. Domky tu mívají malé se zanedbanými zahrádkami. Zajímavé je, že my bydlíme kousek od centra a přitom to tu vypadá spíš jak na vesnici. Po městě se potulují polodivocí psi a kočky. Nemají pána a přežívají nejspíš na odpadcích. Ale nebezpeční nejsou. Žijí tady s lidmi ve zvláštní symbióze. Docela se divili, když jsem jim řekla, že u nás potulné psy nemáme. Na druhou stranu tady všichni mají mobily, doma máme internet, každý tu má svůj počítač, na konferenci spousta aiesekářů měla nové notebooky. Ale tohle všechno jsou pro mě detaily. Píšu o tom spíš proto, že to asi zajímá vás. Pro mě jsou důležití lidé. Já se tady cítím jak u nás. Vlastně možná i lépe. Lidé kolem mě sice mluví jiným jazykem, ale vzhledem bych je nerozeznala od nás. Chováním taky asi ne. Jedině snad, že tady jsou přívětivější a nápomocnější (teda až na tupé řidiče).
Sevastopol
Dost možná jsou mé dojmy o Ukrajině zkreslené tím, že bydlím právě na Krymu a ještě k tomu v Sevastopolu. Krym je stále s větší části obýván Rusy, dokonce je to autonomní oblast s vlastním prezidentem a vládou (i když pořád spadají pod ukrajinskou vládu). Sevastopol je výjimečné město. Vybudované bylo pro ruskou námořní flotilu, takže v minulosti se sem obyčejný smrtelník bez zvláštního povolení vůbec nedostal. Má také svou specifickou architekturu. Obyvateli jsou Rusové, mluví se tu rusky, i nápisy jsou v ruštině. I když to se začíná měnit. Děti ve škole se už musí povinně učit vedle ruštiny i oficiální jazyk – ukrajinštinu. Tento nátlak se zdejším Rusům nelíbí, necítí se být Ukrajinci a nikdy nebudou. Takže to spíš než asimilaci vyvolává nevoli. Rusko-ukrajinské vztahy jsou vůbec hodně zajímavé. Na jednu stranu jsou to bratři jedné krve, na druhou stranu nepřátelé. Ale nenávist tu nepanuje, to zas ne. Vlastně mi to hodně připomíná Čechy a Slováky.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat