Poprvé ve škole
V pondělí ráno jsme se vrátili z konference domů. Po třech dnech bez sprchy (vůbec jsme ji na konferenci neměli) jsem si ji opravdu užila. Andrey nám zatím usmažil jakési turecké masové závitky, což bylo po třech dnech první „normální“ jídlo. Organizační tým ho totiž na rozdíl od delegátů neměl hrazené, tak jsme jedli akorát chleba s paštikou, čínské nudle a sušenky. Odpoledne jsem se měla jít poprvé podívat na výuku, tak jsem si ve zbývajícím čase šla zdřímnout. Odpoledne jsme já a oba kluci vesele naskákali do žigulíku a jeli jsme do školy. Tam na mě čekala Irina a odvedla mě do první třídy. Bylo tam 6 studentů, asi kolem patnácti let. Jedna výuková hodina trvá hodinu a 10min. Studenti v této skupině jsou opravdu šikovní, mluví velice dobře anglicky, jsou aktivní a vůbec nejsou drzí, jak jsem se obávala. Příště už je budu učit já, docela se na to těším. Po výuce jsem šla do jiné třídy. Ta byla pravým opakem. Studenti se ke slovu vůbec nehlásili, těžko ze sebe vysoukali větu, když se učitelka nedívala, tak do sebe šťouchali a dělali různé posunky. Tady jsem na vlastní oči viděla, jaký je obrovský rozdíl mezi styly výuky. První učitelka byla mladá, velice milá, trpělivá, nechávala děti mluvit i s chybami, pak je teprve opravila, měla připravené různé hry a testy, studenti museli hodně mluvit. Druhá učitelka se sice usmívala, ale byl to takový ten svrchovaný úsměv, mluvila hlavně ona, byla netrpělivá, dokončovala věty za studenty. Každou chvíli na děti vyštěkla „Hurry up“, jednou to nevydržela, tleskla se slovy „Time is over“ a vyzvala jiného studenta, aby odpověděl. No hrůza! I tyhle děti budu mít já, tak doufám, že z mé výuky si něco odnesou a bude je bavit, ne stresovat.
Poprvé ztracena
Tenhle zážitek si zaslouží vlastní odstavec. Jak jsem předvídala, s autobusy to opravdu není jednoduché. Po výuce jsem šla na zastávku a nasedla na autobus č.14, jak mi bylo řečeno. Řidiči jsem řekla „Na Mienšikova, pažalsta!“ a s veškerou důvěrou jsem čekala, až mě řidič na zastávce Mienšikova upozorní. Nejen, že mě neupozornil, ale dokonce ani nezastavil. Naštěstí jsem zastávku poznala, tak jsem po náročné komunikaci se spolucestujícími, kteří mě ujistili, že jsme zastávku opravdu přejeli, vystoupila až na té další. Zpátky jsem to došla pěšky a předpokládala, že u benzínové pumpy se zorientuji a najdu cestu domů. To jsem se ovšem přecenila. Kolem pumpy je totiž hned několik křižovatek a několik zastávek Mienšikova a mě žádná cesta nepřipadala povědomá. Snažila jsem se zavolat Andrejovi, Igorovi, Irině, ale zjistila jsem, že můj telefon si příliš nerozumí s ukrajinskou sim kartou, takže jsem tam stála ztracená a snažila najít aspoň nějaký povědomý bod. Nic. Obešla jsem pár lidí stojících na zastávce a ptala se na ulici Krupskoi, kde bydlím. Ale nikdo mi neuměl pomoct. Po několika okruzích přes křižovatky a marných pokusech někomu zavolat se mi podařilo spojit s Andrejem, který pro mě musel přijít. Trochu trapas, vzhledem k tomu, jak jsem ještě všechny ujišťovala, že určitě trefím, nejsem hňup, že!
Glab a Kapitán
Když už pro mě Andrey musel dojít, tak mě rovnou zavedl do obchodu, 
kde jsem si nakoupila jídlo. Budu si tu totiž vařit sama. Naložili jsme plný vozík a u kasy jsem se modlila, aby mi fungovala kreditka. Naštěstí byla platba přijata, uf! Doma jsme se najedli a vyrazili na procházku do okolí s Andrejovým nevlastním bráchou Glabem a jeho psem Kapitánem. Koupili jsme si pivka a povídali. Naštěstí i Glab umí anglicky. Dokonce prý jeho přítelkyně studuje angličtinu, tak že se mi někdy v týdnu ozve a vezmou mě s sebou k moři. To je od našeho domu prý asi 15min. Je to od něj hezký, tak snad to vyjde.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat