Den 20 aneb jak May pila vodku a nějaké to „sightseeing“

Je mi blbě, už třetí den mám chřipku, tentokrát jsem ten víkend neustála. Včera jsem zase neučila, už je mi to blbý. Ale dnes budu muset jít. Studenti si měli připravit nějaké povídání o Ukrajině a někteří možná přinesou něco na ochutnání. Mě hučí v hlavě a nejradši bych se nehnula z postele, ale Irina si mě žádá. Nemůžu jí říct ne, když se o mě pořád tak hezky stará. Včera mi přinesla večeři a peřinu (měla jsem do té doby jen deku) a Vadim mi tu zatopil.

Můj obyčejný den

Vstanu tak kolem 11, něco posnídám, mrknu, co je nového na netu, dám si sprchu, uvařím si oběd, najím se, jedu do školy, odučím 2 třídy, jedu domů, něco pojím, sednu k počítači, mailuju, chatuju, píšu blog nebo koukám film, po půlnoci jdu spát. Co se týče výuky, je to docela stereotyp. Pořád ty stejné prezentace, jen jiné publikum. No a takhle to jde každý den od pondělí do pátku. V pátek večer se vrací Andrey ze školy a snaží se mě zabavit aspoň o víkendu.

Jak May pila vodku

Minulý pátek dorazil i s May (Australanka, kterou jsem poznala první víkend na konferenci). Po výuce jsme se chvíli pocourali venku, pak jsme koupili láhev vodky, a že půjdeme domů zpívat karaoke. May je původem z Malajsie, takže jsem docela koukala, jak do sebe klopí jednoho panáka za druhým. Asiati totiž hůře odbourávají alkohol a moc toho nevydrží. Tak jsem si říkala, že na May to asi neplatí. Diskutovali jsme o hlubokých tématech a May vypadala, jako kdyby celou dobu pila vodu. Pak jsme se přemístili do pokoje, že už jsme v dostatečně dobré náladě, abychom si zazpívali. May si odskočila na záchod a když se vrátila, tak byla úplně na šrot :-D Takový skok jsem teda ještě u nikoho neviděla! Mohutně zpívala všechny písničky, i když je neznala, občas si zdřímla na posteli, pak zase vstala a bylo jí všude plno. Pak zase odběhla na záchod a když se asi čtvrt hodiny nevracela, šli jsme ji zkontrolovat. Ležela na zemi a objímala mísu. Chtěli jsme ji aspoň přemístit do postele, ale mumlala, ať si jí nevšímáme, že je v pohodě. Na to strčila hlavu do záchodu a krapet si „odplivla“. Tak jsme ji tam nechali napospas a pokračovali jsme v našem koncertě. Asi za půl hodiny se May vrátila a byla úplně v pohodě. No já to nechápu…

Balaklava

Druhý den se nás Andrey snažil vzbudit, ale nedařilo se mu. Tak si vzal na pomoc malou Žeňku, která po nás házela různé a hračky a křičela do ucha, že musíme vstávat. Asi ve 12 jsme se vyhrabaly z postele, dali si sprchu a kafe a jeli jsme na výlet do Balaklavy. To je nejvzdálenější část města, která je známá kvůli své válečné minulosti. Jsou tam ruiny pevnosti, ale nepochopitelně byly úplně nahoře na kopci. A na kopec se s opicí leze těžko. Teda já bych se hecla, ale ty dva se mi přemluvit nepodařilo. Tak jsme zalezli do muzea, což byl původně vojenský kryt, kam připlouvaly ponorky a ládovaly se torpédy. Tentokrát byly některé nápisy v angličtině, což nás příjemně překvapilo. Naštěstí hlídači už si Andreye pamatovali, protože tam chodí se všemi praktikanty, kteří pracují v Sevastopolu, takže skupinku s průvodcem jsme minuli a toulali se po chodbách na vlastní pěst. V poslední místnosti promítali krátký film o krymské válce, samozřejmě v ruštině, tak jsme aspoň sledovaly obrázky. Překvapil nás hlídač, který nám navrhnul, že až všichni místnost opustí, pustí nám anglickou verzi. To bylo od něj milé! Dokonce potom tam přišla průvodkyně se skupinkou o dvou lidech, tak vyzvala Andrejem ať nám překládá. To bylo taky milé :-)

Válečný Sevastopol

Jak je už asi zřejmé, Sevastopol hrál v dějinách Ruska strategickou roli. Všichni místní jsou na svou historii hrdí a všude jsou různé sochy, památníky, muzea, jací to byli hrdinové. Hlavní roli tu hraje Krymská válka, kdy Rusy napadli Britové společně s Francouzi. Bylo to v letech 1854-55, takže se bojovalo téměř celý rok. Což je dost na to, aby tisíce vojáků padly a město bylo zničené. Ještě víc tu ale prožívají tzv. druhou obranu, tedy 2. světovou válku, kde udržení Sevastopolu bylo klíčové pro obranu celého Ruska. Jeden jediný dům zůstal po válce celý. Ta válečná atmosféra je pořád ve městě cítit. Možná je to i tím, že na každém rohu potkávám námořníky.

Vadimovy narozeniny

Večer nás Irina pozvala na oslavu Vadimových narozenin, kde se sešla jak celá rodina, tak blízcí přátelé. Na stole byly špízy, bramborová kaše, krevety, mušle, chobotnice, grilovaná zelenina a samozřejmě vodka. Každou chvíli se připíjelo na Vadimovo zdraví. My tři jsme tedy připíjeli jen šampaňským, na vodku jsme jaksi neměli chuť. Vtipná byla babička s dědečkem, kteří téměř nepustili panáka z ruky. Babuška každou chvíli vyzývala ostatní „No davajtě!“ a už se zase připíjelo. Takhle si dali asi tak 7 panáků, pak se unavili a šli pevným krokem domů. Sranda. Jeden z Vadimových přátel vytáhl kytaru a společně zpívali teskné ruské písně. Občas Žeňka přiběhla ke kytaristovi a začala mu kroutit kolíkama od strun, čehož si kytarista nejdříve jaksi nevšiml, takže vznikaly prazvláštní souzvuky. Ale nikomu to nevadilo. Hlavně že byli všichni spolu. Překvapilo mě, že Vadim dostal od rodiny jediný dárek, a to klávesnici k počítači. Prohlížel si tu krabici a vypadal u toho jak malé děcko, co najde svůj vysněný dárek pod stromečkem. Bylo to tam fajn, ale žádali si nás Andrejovy kamarádi, že s nima musíme jít ven. Tak jsme s May pěkně poděkovaly za pohoštění, dvouhlasně jsme zahlaholily „S dňom ražděňja!“, sklidily jsme potlesk a s Andrejem jsme vyrazili na Chersonés. To je část Sevastopolu s řeckými pozůstatky. Jsou vidět jen základy staveb, pár sloupů a roztříštěné keramické tašky a nádoby. Prý jsou pod zemí zachované celé domy, ale nejsou peníze na archeologické vykopávky, tak tam chodí tzv. černí archeologové a co najdou, to prodají. Škoda. Moc jsme toho neviděli, protože už byla noc, tak se tam chci někdy vydat za světla. Ten večer jsme ještě stihli zajít na aiesec party, kam mě pozvala Julia. Ale dlouho jsme nepobyli, byli jsme vyčerpaní.

V neděli jsem se sama vydala do města (May ani Andrejovi se nechtělo), kde na mě čekali 2 studenti angličtiny. Chtěli mi ukázat město. Tak jsme se celý den courali po centru, konečně jsem měla příležitost udělat pár fotek města. Nebudu to moc komentovat, spíš mrkněte na fotky na facebooku.