Den 1 aneb „letadlobus“ a zamčený kufr

Stát: Ukrajina, Krym

Město: Sevastopol

Účel pobytu: Praxe, poznat ukrajinskou kulturu

Náplň práce: Výuka angličtiny v jazykové škole

Délka pobytu: 11.9.-30.10.

Časový posun: +1 hodina od ČR

Letiště je zvláštní místo. Lidé se odtud vydávají na cesty nebo vrací domů, každý má svůj příběh. Bůhví, kolik z lidí, co se mnou nastupovali do letadla, se chystali opustit svůj domov a své blízké na několik týdnů, aniž by věděli, co je vlastně na konci cesty čeká. Nu což, zamáčkla jsem slzu a plna rozporuplných emocí jsem se zabořila do sedadla v poloprázdném letadle.

Cesta

Cestou do Simferopolu jsem musela přestupovat na kyjevském letišti, vyzvednout si kufr a znovu se odbavit. Pánovi na imigračním jsem se očividně zalíbila, tak se mnou chtěl trochu zavtipkovat, jakože mi nevrátí pas. Zábavné. Každopádně prošla jsem v poklidu a čekala na další let. Když nás odvezli k letadlu, myslela jsem nejdřív, že jsem si asi spletla bránu. Letadýlko bylo spíš takový delší autobus s křídly. Na jedné straně bylo po jednom sedadélku, na druhé byly po dvou. Napasovala jsem se do svého single sedadla a po menších útrapách se mi podařilo pod sedadlo napasovat i baťoh – do mini skříněk nad hlavou by se vešla maximálně kabelka. Z okénka jsem hleděla na křídlo, očouzený motor a vrtuli, která byla od mé hlavy vzdálená asi metr a půl. Trochu jsem pochybovala, že se tenhle přístroj vůbec vznese, takže jsem byla celkem v klidu. Což se změnilo, jakmile pilot nastartoval. Za velkého hluku jsme nabrali rychlost a k mému údivu jsme se celkem plynně vznesli. Za letu to s námi občas zadrncalo, jak na ukrajinské silnici. Před přistáním jsem upřímně byla krapet nervózní. Dosedli jsme sice trochu tvrdě, ale bez problémů. Oddechla jsem si úlevou, babuška přede mnou setřela pot z čela a mohli jsme se vesele vysoukat ven. Tam už na mě čekala holčina s cedulkou a vesele mě vítala, přestože tam kvůli zpoždění čekala přes hodinu. Zbavily jsme se všech otravných taxikářů a jeli na autobusové nádraží. Tam jsme se skrz další taxikáře prodrali ke kase, kde jsem si koupila lístek do Sevastopolu. Měla jsem asi hodinu a půl do odjezdu, tak jsme s Leniou sedly na obrubník a povídaly. Vedle nás seděl starší pár, svačili bachlavu (druh pečiva) a zapíjeli to vodkou, sranda. Lenie je Tatarka, tudíž muslimka, studuje angličtinu a je Kielče. Hned mě zvala, že až budeme cestovat, můžeme přijet za ní. Milá. Nastoupila jsem do malého autobusu, vyhodila jsem ze svého místa pána, který si spletl autobus a vmáčkla se na zadní sedačku mezi dva ramenaté Ukrajince. Cestou jsme občas povyskočili, jinak cesta nebyla tak hrozná, jak jsem čekala. Sevastopol je asi 60 km od Simferopolu. Za necelé dvě hodiny jsem byla na místě. Tam už na mě čekal Igor, starší syn Iriny, ředitelky školy, kde budu učit. Nasedli jsme do jeho žigulíku a frčeli jsme do mého nového domova.

Můj nový dočasný domov

Rodinka má pět členů: maminka Irina, nevlastní tatínek Vadim, Igor, jeho mladší brácha Andrey a jejich tříletá setřička Žeňa. Ta ze mě byla nadšená, hned mi dala pusu na ruku a tahala mě za ní, že mi všechno ukáže. Do postele mi dala velkého plyšového medvěda, asi abych se tam sama nebála. Rodiče s dcerkou bydlí v malém starém domku v rekonstrukci a kluci a já bydlíme v novém nedokončeném domku, který si sami staví hned vedle. Kromě Ženi a Vadima všichni mluví plynně anglicky. Jsou to Rusové, jako téměř všichni v Sevastopolu. Mají jedno staré šedivé psisko, tlustou šedou kočku a zrzavé kotě. To mi právě sedí na klíně a spokojeně přede. Jakmile jsem se osprchovala, donesla jsem rodičům do jejich kuchyně dárečky (Igor odjel na festival a Andrey nebyl doma vůbec, toho jsem měla potkat až druhý den na konferenci). Popili jsme sladké krymské víno (suché tady téměř nepijí), pojedli chleba s výborným sýrem a povídali o všem možném. Vadim nám rozuměl, ale sám mluvil rusky, tak mi Irina překládala.

Zamčený kufr

Ještě jeden vtípek jsem ten den zažila. Když jsem si chtěla vybalit, zjistila jsem, že mám na zipu zámek. Což bylo celkem překvapení vzhledem k tomu, že já ho tam nedala, ani jsem ho neměla. Nejdřív jsem se lekla, že to vůbec není můj kufr, tak jsem hledala na boku nálepku, která tam byla ještě z mé dovolené v Egyptě. Místo ní jsem našla nálepku „security checked“ (prověřeno bezpečnostní službou). Pánové na letišti jsou opravdu vtipálci. Nezbylo než zavolat Vadima, který přinesl jakousi řezačku a zámek přeřízl. No nebýt jeho, tak bych se do kufru nedostala.