Jak jsem honila zloděje

Pátek 9:30, zvoní mi budík na mobilu. Ne mně u hlavy jako obvykle, ale někde na chodbě. Že by tu měl někdo stejný vyzvánění? To je divný! Kouknu na židli, mobil nikde, dveře otevřený. Copak jsem večer nechala otevřeno? To jsem ale blbá, vždyť mě moh někdo vykrást! Každopádně mobil nemůžu najít a začíná mi to docházet... Vyběhnu na chodbu, nikde nikdo, ani v kuchyni, na záchodech, na schodech... Vrátím se zpátky do pokoje a zjišťuju škody. Kde mám peněženku? Nenechávala jsem si ji na skříňce, že ne! Kurňa, to je asi průšvih, co teď! Ještěže nevzal foťák... Foťák! Byl na stole! Hajzl jeden! Notebook naštěstí vzít nestih. Vyjdu znovu na chodbu a koho nevidím - zlodějíček si kráčí ze záchodů! "Give me my mobile phone back! I need it!" začala jsem na něj bezmyšlenkovitě ječet anglicky. Pochybuju, že umí anglicky, ale v tý chvíli mi rozuměl velmi dobře! Začal zdrhat bezpečnostním východem, já za ním! "Stop! Help! Stop you motherfucker!" letěla jsem za ním v papučích a v pyžamu a ječela jak na lesy. Seběhla jsem za ním celý tři patra tak rychle jako nikdy, ale vyběh ven a tam už jsem vůbec neměla šanci... No, pochybuju, že bych ho dohnala, sundala ho Kung Fu a on mi všechno vrátil se slovy: "Promiň, moje chyba." Ale v tu chvíli jsem měla rudo před očima, takže jsem na to ani moc nemyslela. Ani na to, že moh mít třeba kudlu a krásně mi jí napasovat do břicha. Tak jsem jeho záda aspoň počastovala dalšími nadávkami a vrátila se do pokoje.

Tam jsem pochodovala pořád dokola, začala jsem si uvědomovat, co se mi to vlastně stalo, a bulela jsem jak malá Anča. Asi po půl hodině jsem se trochu uklidnila a začala opět myslet. Musím zavolat policii, ale za hodinu mám zkoušku z francouzštiny! No nedá se nic dělat. Zašla jsem za mojí sousedkou Julií (Rumunka), která umí plynně Aj i Fj, že musím jít na policii, ale potřebuju pomoct s překladem. Než se oblékla, obepsala jsem známý na chatu, jestli znají číslo na KB, kde se blokujoukreditní karty. Vyrazily jsme nejdřív na recepci, abych zavolala do banky. "Mezinárodní hovor? To ne, na to musíte mí kartu a zavolat si z budky." "Ale já nemám žádnou kartu." "Tady si jí můžete koupit v automatu nebo na druhé straně residence v trafice." "Ale já nemám žádný peníze!" "Musíte si jí koupit..." Hm, tak tudy cesta nevede. Zašly jsme s Julií k Alici, která naštěstí ještě neodešla do školy. Samozřejmě mi půjčila mobil a hned jsem si blokla karty. 150Kč za Master Card, 2000Kč!! za Visa (k euro účtu). KB jsou teda taky pěkný zloději!! Už chápu, na co je to jejich pojištění, které nemám. Ali ještě dala vědět Zuzce, ta hned zaktivizovala spícího Maxe - její francouzský soused. Prý bude lepší, když půjdu na policii z francouzem, s cizincema se tam totiž jinak moc nemazlí. Zuzka mě ješte na cestu vybavila sušenkama, krabičkou cigaret a jejím mobilem, Ali mi půjčila nějaký peníze. Poděkovala jsem Julii a dál jsem pokračovala s Maxem.

Na policii se mnou sepsali protokol, ukázali mi fotky pár podezřelých, ale nikdo z nich to nebyl. Fuu, docela humáč dívat se do tváří nějakých zločinců, bůhví co všechno spáchali... Vrátili jsme se na kolej a zamířili jsme hned za ředitelem kolejí. Max je totiž v kolejní radě, jinak bychom se k němu asi jen tak nedostali. Promluvil si s ním a ředitel slíbil, že mi večer příjdou vyměnit zámek a jestli nechci jiný pokoj. Na těch posledních 10 dní nemá cenu se stěhovat, takže jsem poděkovala za zámek odešli jsme. Max byl celý utržený z toho, jak je říďa faj a že se s ním dá diskutovat... Podle mě, kdyby byl fajn, tak nesedí se zkříženýma nohama i rukama, hluboko opřený v sedadla, s nezájmem v hlase i v očích (když člověk nerozumí, víc si všímá, co ten člověk opravdu říká!). Taky by měl vyměnit zámky všem, minimálně v naší budově, a dát na chodby bezpečnostní kamery. Protože můj případ byl desátý za tenhle semestr jenom v naší budově! Ale NIC se nezměnilo, snad jen v prvním patře nějak líp zabezpečili okna.

Max mě vzal k nim na buňku, protože u sebe jsem nesměla s ničím hýbat, dokud nepřijde policie na prohlídku. Zlatý Max mě pěkně nakrmil a uvařil mi kafíčko, hned mi bylo líp. Po chvíli se vrátila Zuzka, zařídila mi s Alicí zkoušku, že prý se s vyučující domluvím individuálně. A že mě všichni pozdravují. Přišla i Ivča s Hankou podívat se, jak mi je a jestli něco nepotřebuju. Takovou pozornost jsem měla, hádám, tak při narození :-) Hanka mi půjčila svůj druhý mobil, ať mám aspoň kontakt se světem. Odpoledne přijeli 3 cajti a prohlídli pokoj. Nic moc nezjistili, jen to, že zloděj musí mít náhradní klíč. Překvápko! To jsme tu všichni věděli už po pátý krádeži. K večeru přived Max místní hlídače, abych jim zloděje popsala. Zeptala jsem se, jestli je možný vidět fotky obyvatel kolejí, tak jsme šli na recepci a tam jsem prohlížela stovky tváří. Ale zaměstnanci mezi nima nebyli. Tak recepční mluvila s ředitelem, jestli je taky můžu vidět, ale prý ne, že to nemáme právo. Hm! Promluvím si v pondělí s policií a uvidíme! Kdo jiný než zaměstnanec může mít univerzální klíč!

V sobotu ráno přišla další komisařka sejmout otisky prstů, ale jelikož se zloděj zřejmě nedotkl ničeho jinýho než kliky u dveří (na které už od té doby bylo 10 dalších otisků), tak odešla s prázdnou. Večer jsem šla na Fete de la Lumiere (svátek světel), přece si nenechám zkazit poslední dny v Lyonu. Je to mooooc hezký svátek, škoda jen že nemám foťák...