Den 11 aneb upírci, vetřelec a chilli karbanátky

Výuka
Fuuu, toto letí! Žiju tu asi nějak moc intenzivně. Dneska na mě padla hrozná únava a pobolívá mě v krku, tak jsem radši zůstala doma s tím, že jsem nemocná. I když nemocná snad nejsem, spíš jsem jen potřebovala zastavit a nabrat dech. Jenže to nemůžu takhle Irině říct, že. V pátek se ze školy vrátil Andrey a spolu s Glebem se přišli podívat na mou hodinu, kde jsem měla prezentaci o České Republice. Tak jsme srovnávali obě země, diskutovali o naší společné minulosti, jak prožívali komunismus a tak. Zajímavé. Irině se hodina moc líbila, získala jsem její důvěru. Už se nemusím chodit dívat na výuky, ale rovnou učím, i když tu třídu vidím poprvé. Mám zatím připravená jen 3 témata – Českou Republiku, naší kulturu a svátky a tradice – ale to stačí. Pokaždé mám jinou třídu. Dělám tu vlastně takovou osvětu o ČR :-) Není to ani výuka jako spíš prezentace s diskuzí. Ale dětem se to líbí. Je fajn je vidět odcházet s úsměvem na tváři a mnozí z nich dokonce poděkují za zajímavou hodinu :-) Po výuce mě kluci ještě s jejich kámošem Pašou vzali na jejich oblíbené místo. Je to park v kopci a je odtud nádherný výhled na zátoku plnou dopravních a vojenských lodí. Tak jsme zase nakoupili pivka a povídali o všem možném. V sobotu jsem spala asi do 11, málem jsem zaspala výuku. Ano, učím i soboty, to je trochu nevýhoda téhle praxe. Ale zase neučím moc, 1 až 3 třídy denně po 70ti minutách. V sobotu jsem teda chytla neuvěřitelně aktivní děti – spíš takové malé upírky. Byli téměř k nezastavení a úplně jsem cítila, jak ze mě vysávají energii. Viděla jsem Irinin strhaný obličej, když se je občas snažila usměrnit. Sice nemám ráda metodu trestů, ale nezbylo mi než zavést černé puntíky za každé slovo v ruštině. No nevěřili byste, jak to pomohlo! Sice mluvili pořád a jeden přes druhého, ale aspoň anglicky.

Chilli karbanátky
V soboru večer jsem pozvala celou rodinku na českou večeři. Andrey mi po výuce pomohl s nákupem a pak i trochu s vařením. Chtěla jsem je pěkně pohostit, tak jsem zvolila karbanátky s bramborovým salátem. Nakoupila jsem přes kilo masa, aby všichni měli dost té mňamky. Mělo teda takovou červeno-šedou barvu, ale říkala jsem si, že to je asi jejich ukrajinský styl míchat různé druhy mas dohromady. Až doma jsem zjistila, že maso nejen nevypadá chutně, ale ani tak nevoní. Irina tvrdila, že to není zkažené, že to mám jenom trochu déle smažit. A tak se mi podařilo všechny karbanátky připálit. Navíc, když jsem jeden ochutnala, jestli je opravdu neškodný, zjistila jsem, že místo sladké papriky jsme koupili chilli! Takže nakonec všem na talířích přistály černé chilli karbanátky se salátem. No aspoň ten se poved. Celá rodinka se bohužel nesešla. Igor měl jiné plány, celkově ho nijak zvlášť nezajímám, řekla bych, a Vadim kolébal malou Žeňu tak dlouho, až sám usnul. Takže moji delikatesu měli tu čest ochutnat jen Irina s Andrejem. Irina teda byla zlatá a prý že jí to chutná, ale to byl to blaf na entou! Tak jsme to aspoň zapíjeli slivovicí. Ostatní karbanátky jsem pak později dala kočkám a zbytek směsi vyhodila. Jinak to byl vydařený večer. Irina zůstala až do půlnoci a my si pak s Andrejem tak dlouho pouštěli naše oblíbené písničky, až byly 3 a flaška slivovice prázdná.

Exkurze do historie
V neděli ráno mě už v devět (!) tahal Andrey z postele, že tu co nevidět budou Gleb s Pašou a jeho přítelkyní a půjdeme k moři. Asi chápete, že jsem neměla ani špetku nadšení, a odbyla jsem ho, že nikam nejdu. Byl to můj jediný volný den v týdnu a neměla jsem vůbec v úmyslu lézt z postele tak brzy. Navíc bylo pěkně větrno a spíš podzimní než letní počasí, takže vyhlídka trávit den u moře zabalená v bundě mě opravdu neuchvátila. Nicméně Andrey byl neodbytný, tak jsem se po kafi a sprše dala trochu dohromady a vyrazili jsme Pašovým autem k moři. Měla jsem rozmrzelou náladu, byla jsem nevyspalá a do toho se v autě všichni bavili jen rusky. Snažila jsem se občas vmísit do hovoru nebo navést téma, aby se se mnou někdo bavil, ale bez větších úspěchů. Tak jsme tam seděli v pěti lidech namáčknutí v malém autíčku a já si připadala úplně sama. Vím, že se to tak stává, a věděla jsem, že to přijde, ale stejně mi hrkly slzy do očí. Tak jsem nasadila brýle a neutrální výraz a snažila se nevnímat veselé hlaholení, jehož bych tak ráda byla součástí. Zastavili jsme u jakéhosi staveniště, co vůbec nevypadalo jako pláž. U dveří v plotě byl hlídač, tak s ním Paša prohodil pár slov a byli jsme vpuštěni dovnitř. Nevěděla jsem kam jdeme, ale chvátali jsme. Ve své rezignaci jsem se ani neptala, kam jdeme, bylo mi to asi trochu jedno. Došli jsme k jakémusi bunkru s ruskou vlajkou. K mému překvapení jsme vlezli dovnitř a tam jsem zjistila, že je to muzeum a chvátali jsme na prohlídku, která už začala. Samozřejmě v ruštině, no paráda, to jsem přesně potřebovala! Tak jsem po chvíli nenápadně vylezla ven s tím, že se projdu po okolí a třeba si něco pěkného nafotím. Hlídač se psem si mě ale všimnul a prý, jestli jsem tu na exkurzi. Já že da, ale že něpaněmáju. On že prý ať jdu dovnitř, že tam jsou zajímavé krtiny, což jsem si volně přeložila jako vojenské kryty. No co mi zbývalo. Tak jsem odevzdaně následovala skupinku. Ještěže jsem si vzala foťák! Aspoň jsem se nějak zabavila. A přece jen, být v tak rozsáhlém sovětském bunkru s tolika chodbičkami a stísněnými místnostmi bylo zajímavé, i když jsem nerozuměla výkladu. Později mi Gleb říkal, že tam žilo přes 300 lidí a poslední den obrany před útokem Němců tam padlo 80 000 lidí, kteří tam čekali na záchranu, ale ta nepřijela včas, tak všichni seskákali z útesu do moře, aby nepadli do zajetí. Představte si rudé moře plné lidských těl, no hrůza mě polila. Za Stalina!

Vetřelec
Po exkurzi jsme dojeli k malé skalnaté pláži, že se půjdeme koupat! Byl hrozně silný vítr, všichni jsme byli v bundách, takže jsem myslela, že si ze mě dělají srandu. Ale nedělali. Je fakt, že když jsme slezli dolů k moři, byli jsme v závětří, takže to šlo, ale stejně jsem tam nevlezla, ani Andrey. Aspoň jsem si mohla chvíli s někým povídat. Což se zase změnilo, když ostatní vylezli z vody, přinesli velký meloun a zase se přepnulo do ruštiny. Připadala jsem si tam dost nepatřičně. Potom jsme jeli ke Glebovi domů, pojedli boršč a dortíky, které jsme cestou nakoupili. Seděli jsme všichni u jednoho stolu, takže se jim už tak nedařilo mě neustále ignorovat. Navíc Paša si očividně chce procvičovat angličtinu a často ho zajímá, jaké to je v ČR, takže aspoň v něm jsem viděla jakéhosi spojence. Překvapivě to nebyl Andrey, na kterého jsem zatím vždy spoléhala. Když jsme byli chvilku sami, poprosila jsem ho, ať se snaží mluvit anglicky, že se cítím nepříjemně. Omluvil se, že na to prostě zapomíná, a že se teda bude snažit. Ale nic moc se nezměnilo. Zamýšlela jsem se, co by v takové situaci dělaly třeba Bea nebo Menia, obě jsou teď taky na praxi. Na jednu stranu si připadáte ignorovaní a nechápete, jak jim to může nedojít, že by měli mluvit anglicky, na druhou stranu chápete, že jsou to přátelé, jsou zvyklí spolu trávit čas, bavit se spolu svým jazykem a vy jste jen takový vetřelec do této společnosti. Mám se připomínat? Mám právo se cítit uražená? Bylo to příjemně strávené odpoledne, ale ne pro mě. Naštěstí byl Andrey odvolán maminkou, aby pohlídal Žeňu, tak jsme šli domů.

Hudba a koňak spojuje
Šla jsem si zdřímnout, protože večer jsme měli zase jít ven. Kolem šesté mě Andrey vzbudil, že za hodinu máme být na místě. Nevěděla jsem sice kde, protože se na tom domlouvali v ruštině, ale opět mi to bylo celkem jedno. Přece jen jsem považovala za lepší nápad jít kamkoliv než sedět doma a koukat do zdi. Tak jsme se ve městě opět sešli s Glebem a Pašou, tentokrát bez Pašový přítelkyně, která moc anglicky neuměla a trochu jsem ji v duchu vinila z toho, že celý den probíhal v ruštině. Vypadalo to celkem nadějně. Paša měl s sebou kytaru a zamířili jsme opět na jejich oblíbené místo nad zátokou. Co mě šokovalo, bylo, že s sebou měli rukavice a odpadkové pytle a začali park kolem uklízet od lahví a všeho bordelu, kterého tam bylo požehnaně. Prý by to nikdo jiný neuklidil a oni už se na to nemůžou dívat. Tak jsem jim pomohla a vlastně mi to dost zlepšilo náladu. Odnesli jsme asi 10 pytlů odpadků a zábava mohla začít. Nechtěla jsem ten večer pít žádný alkohol, ale na stráni bylo mimořádně větrno a své oblečení jsem mírně přecenila, takže jsem se nakonec společně s ostatními zahřívala koňakem. Paša hrál na kytaru a kluci s ním zpívali ruské písničky a Beatles a nakonec to byl výborný večer! Škoda, že u nás to vůbec není tak běžné, jen tak někde sednout s kytarou s přáteli a zazpívat si, aspoň v okruhu mých přátel ne. Hudba mi zvedla náladu o 100%, což mi dodalo energii a sílu bojovat a včleňovat se do skupinky. Nakonec se mě i koňaku podařilo všechny rozmluvit a kluci přišli na to, že je docela fajn si se mnou povídat :-) A tak se rozpačitý den změnil na báječný večer.