Terka žije, a jak!... ?

Den 33 aneb destinace Kyjev

2009-10-13T21:27:00.012+02:00

Na víkend jsem se těšila celý týden! V sobotu večer jsme nasedli na vlak směr Kyjev! Teda spíš na autobus směr Simferopol a pak teprve vlak – ten den totiž byla jakási výluka a vlaky jezdili až ze Simferopolu. Nicméně byla jsem plna očekávání. 17 hodin ve vlaku, třetí třída, samí Ukrajinci, přes noc. Nikdy jsem nebyla v lůžkovém vagonu, takže jsem si to ani neuměla představit. No jak jsme nastoupili, hned jsme se ocitli v jiném světě. Taková dlouhá ložnice, plno lidu, staří, mladí, někteří svačili, někteří už leželi v pyžamech na uzounkých lůžkách. Jednotlivá „kupé“ byla průchozí, na jedné straně 4 lůžka, na druhé dvě. Bohužel nám paní prodala lístky do sousedících kupé a protože obě lůžka byla nahoře, tak si to s námi nikdo nechtěl vyměnit. Znamenalo to, že jakmile se spolucestující ze spodních lůžek (kde se normálně za dne sedí) rozhodli jít spát, museli jsme jít i my, protože jsme si prostě neměli kam sednout. Čekala jsem, že si spolucestující budou krátit cestu pitím vodky, ale nikde ani láhev, byla jsem v šoku :-) Asi už to zakázali, protože na základě pár článků, co jsem četla, jsem čekala živou společnost. My jsme samozřejmě byli vybavení, ale nechtěli jsme rušit, tak jsme se odebrali do malé místnůstky mezi vagony, která sloužila jako neoficiální kuřárna. Přicházeli a odcházeli odtud stále stejní lidé, tak jsme se s nimi dali do řeči a popíjeli. Seznámila jsem se tam se studentem, bodyguardem, který se pořád ptal, jestli v ČR mluvíme anglicky, s žurnalistou, který na druhý den mířil do Prahy… Mluvilo se buď lámanou angličtinou nebo česko-rusky, občas Andrey překládal. No byl to opravdu zajímavý večer :-D Zvlášť když jsme se odebrali na kutě a já se snažila vylézt na horní lůžko…

V neděli asi v 11 jsme dorazili do Kyjeva. Celé ráno pršelo, všude bylo mokro, pochmurno, vlezlá zima, šedo… Počasí celkem odpovídalo našemu fyzickému stavu, takže jako první zastávku jsme měli v kantýně na boršč. Neměli jsme mapu a Andrey město moc neznal, takže jsme vždycky spíš náhodou narazili na nějaké zajímavé místo, ale bylo to fajn. Akorát jsme neměli kde spát, protože telefon na levný hostel, který jsme našli na internetu, nikdo nezvedal. Naštěstí jsme si během našeho bloumání všimli malého nápisu „Hostel“ na jedněch dveřích, takže jsme se ubytovali téměř v centru za 320Kč na osobu. Což bylo velice přijatelné pro mě a velice drahé pro Andreye. Nicméně byteček to byl příjemný, v ložnici bylo 8 lůžek a měli jsme tam spát s dvěma britskými fotbalovými fanoušky. Ten večer jsme se ještě setkali s jedním Andrejovým kamarádem, tak jsme na chvíli zašli do Irské hospůdky a šli jsme spát. Ráno jsme zjistili, že fanoušci dorazili asi v 5 ráno, tak je majitelka ubytovala v dvojlůžkovém pokoji a sama s přítelem spali s námi v pokoji.

V pondělí jsme se šli projít k Dněpru, který rozděluje Ukrajinu na 2 části – proevropskou a proruskou. Když jsme přešli most, poprvé jsem se octla proevropské části. Tj. ta část, která má víc společného s Polskem než s Ruskem a kterou Rusové žijící na Krymu nemají zrovna v lásce. Dorazili jsme sice jen do parku, ale i tak jsme se tam dlouho neohřáli, Andrey už mě zase tahal zpátky. Navečer jsme se potkali s dalším Andrejovým kamarádem, tak jsme popovídali a večer zamířili na vlak. Jel nám ve 20:21, přesně ve 20:21 jsme doběhli na nádraží a… no naštěstí jsme stihli do vlaku naskočit! Ale bylo to o fous! Noc byla tentokrát klidná. Andrey mě učil Rusky, tak jsem očividně celé naše kupé bavila mým počítáním a spojováním slov, které už znám, do vět. Asi v 10 zhasli a všechno ztichlo. Nechtělo se mi ještě spát, tak jsem jen koukala z okna, poslouchala chrápání sousedů a vstřebávala dojmy z Kyjeva. Trošku takový road trip, bez konkrétních cílů, potkávání nových lidí, žádný stres, to mě bavilo :-)

Den 27 aneb anarchismus, komunismus a bruslení

2009-10-13T20:50:00.016+02:00

Jak může vypadat praxe

Po odchodu May se celý pracovní týden nic nedělo, tři hodiny práce denně mě opravdu moc nezatíží. Musím uznat, že jsem se fakt začala těšit domů. O víkendu se do Sevastopolu přijeli podívat 3 kluci z Turecka, kteří byli na 6-týdenní praxi v Ternopilu. Když mi vyprávěli o jejich praxi, byla jsem opravdu vděčná za tu mojí! Bylo tam celkem asi 13 praktikantů a měli mít několik seminářů (tréninků) pro studenty na tamní univerzitě o mezikulturním porozumění atd. Za celých 6 týdnů měli jednu prezentaci o Turecku, toť vše! Plat nedostávali žádný, protože to měla být rozvojová praxe, a ubytko i jídlo si sami platili. Takže to zhodnotili jako naprostou ztrátu času, vůbec se jim nedivím. Pozvala jsem je na druhý den k nám, že uděláme česko-ukrajinské bramboráky. V neděli byl svátek učitelů, tak jsme měli jet na picknick se všemi učitely z Kamertonu. Bohužel počasí se ráno netvářilo, tak Irina akci o týden odložila. Udělali jsme si jen "rodinnou" procházku (Irina, Andrey, Igor, Žeňka a já) v jednom parku, opět plném památníků o Krymské válce. Už jsem té válečné historie trochu přejedená. Ale procházka to byla příjemná. Turci večer nakonec nepřišli, tak jsme hromadu bramboráků snědli sami s Andrejem a jeho kámošem Vovou.

Chersones

Následující týden jsem se rozhodla, že s nudou zatočím. Nerada někam chodím sama, protože mě to prostě samotnou nebaví, ale v pondělí jsem se odhodlala a vydala se na nedaleký poloostrov Chersonés. Musím uznat, že jsem si to tam nakonec sama s foťákem maximálně užila. Chyběl mi tam už jen Peťa. Bylo slunečné počasí, mírně pofukovalo a ideální světlo pro fotečky.

Bruslení a trocha anarchie

V úterý jsem zase večer vytáhla Julii do blízkého nákupního centra Musson, kde se dá bruslit. Vzala s sebou ještě svého kámoše Dimu, který naštěstí komunikoval anglicky, tak bylo veselo. Dima je vegan a anarchista, seděl týden ve vězení za napadení policisty při anarchistickém protestu a vůbec měl pohnutou minulost. Nicméně mi připadal jako vyloženě hodný člověk, který se jen těžce hledá v této společnosti. I od takových lidí se můžeme učit, mají prostě trochu jiný pohled na svět. Ve městě jsme potkali dalšího Juliinýho kamaráda. Strávil rok v Praze, kde studoval přípravný kurz na Karlovu Univerzitu. Protože se ale zapletl do jakési nelegální činnosti, musel utéct a dnes tu dělá taxikáře. Neměla jsem z něj moc dobrý pocit, tak jsem byla docela ráda, když nás po chvíli opustil. Naše diskuze o anarchismu a jiných světonázorech trvaly asi do 3 do rána. Nikam jsem nechvátala, druhý den jsem mohla opět spát klidně do odpoledne. To jsem si aspoň myslela, dokud jsem nedorazila domů a na dveřích mého pokoje nenašla vzkaz od Iriny, abych nezapomněla na prezentaci o ČR pro učitele v 9 ráno! Já celou dobu žila v domnění, že to je večer…

Ukrajina za komunismu

V 7 jsem se tedy těžce vysoukala z postele, dala si sprchu, kafe, Visine a šla nás reprezentovat. Ve třídě bylo asi 12 učitelek angličtiny (pokud vím, tak tam nemají žádné chlapy). Tak jsem spustila svůj kolovrátek – tentokrát jsem byla ráda, že už jsem to říkala tolikrát, aspoň jsem u toho nemusela moc přemýšlet :-) Ani jsem během hodiny celou prezentaci nestihla, zasekly jsme se u komunismu, jak to vypadalo u nás a u nich. Ani oni na tu dobu nevzpomínají rádi a jejich vyprávění mi zase trochu rozšířilo obzory. I oni platili lístky místo penězi, dobře znali termín „podpultové zboží“, nakupovat mohli jen ve svých čtvrtích, nevěděli, co dělat s kiwi, když se k nim nějakým zázrakem dostalo, neměli teplou vodu a studenou jen 3 hodiny ráno a 3 hodiny večer, šetřilo se i na světle, večery často trávili při svíčkách, no a byli hrdí, že žijí v Sovětském svazu. Nic lepšího neznali.

Den 20 aneb jak May pila vodku a nějaké to „sightseeing“

2009-09-30T12:52:00.012+02:00

Je mi blbě, už třetí den mám chřipku, tentokrát jsem ten víkend neustála. Včera jsem zase neučila, už je mi to blbý. Ale dnes budu muset jít. Studenti si měli připravit nějaké povídání o Ukrajině a někteří možná přinesou něco na ochutnání. Mě hučí v hlavě a nejradši bych se nehnula z postele, ale Irina si mě žádá. Nemůžu jí říct ne, když se o mě pořád tak hezky stará. Včera mi přinesla večeři a peřinu (měla jsem do té doby jen deku) a Vadim mi tu zatopil.

Můj obyčejný den

Vstanu tak kolem 11, něco posnídám, mrknu, co je nového na netu, dám si sprchu, uvařím si oběd, najím se, jedu do školy, odučím 2 třídy, jedu domů, něco pojím, sednu k počítači, mailuju, chatuju, píšu blog nebo koukám film, po půlnoci jdu spát. Co se týče výuky, je to docela stereotyp. Pořád ty stejné prezentace, jen jiné publikum. No a takhle to jde každý den od pondělí do pátku. V pátek večer se vrací Andrey ze školy a snaží se mě zabavit aspoň o víkendu.

Jak May pila vodku

Minulý pátek dorazil i s May (Australanka, kterou jsem poznala první víkend na konferenci). Po výuce jsme se chvíli pocourali venku, pak jsme koupili láhev vodky, a že půjdeme domů zpívat karaoke. May je původem z Malajsie, takže jsem docela koukala, jak do sebe klopí jednoho panáka za druhým. Asiati totiž hůře odbourávají alkohol a moc toho nevydrží. Tak jsem si říkala, že na May to asi neplatí. Diskutovali jsme o hlubokých tématech a May vypadala, jako kdyby celou dobu pila vodu. Pak jsme se přemístili do pokoje, že už jsme v dostatečně dobré náladě, abychom si zazpívali. May si odskočila na záchod a když se vrátila, tak byla úplně na šrot :-D Takový skok jsem teda ještě u nikoho neviděla! Mohutně zpívala všechny písničky, i když je neznala, občas si zdřímla na posteli, pak zase vstala a bylo jí všude plno. Pak zase odběhla na záchod a když se asi čtvrt hodiny nevracela, šli jsme ji zkontrolovat. Ležela na zemi a objímala mísu. Chtěli jsme ji aspoň přemístit do postele, ale mumlala, ať si jí nevšímáme, že je v pohodě. Na to strčila hlavu do záchodu a krapet si „odplivla“. Tak jsme ji tam nechali napospas a pokračovali jsme v našem koncertě. Asi za půl hodiny se May vrátila a byla úplně v pohodě. No já to nechápu…

Balaklava

Druhý den se nás Andrey snažil vzbudit, ale nedařilo se mu. Tak si vzal na pomoc malou Žeňku, která po nás házela různé a hračky a křičela do ucha, že musíme vstávat. Asi ve 12 jsme se vyhrabaly z postele, dali si sprchu a kafe a jeli jsme na výlet do Balaklavy. To je nejvzdálenější část města, která je známá kvůli své válečné minulosti. Jsou tam ruiny pevnosti, ale nepochopitelně byly úplně nahoře na kopci. A na kopec se s opicí leze těžko. Teda já bych se hecla, ale ty dva se mi přemluvit nepodařilo. Tak jsme zalezli do muzea, což byl původně vojenský kryt, kam připlouvaly ponorky a ládovaly se torpédy. Tentokrát byly některé nápisy v angličtině, což nás příjemně překvapilo. Naštěstí hlídači už si Andreye pamatovali, protože tam chodí se všemi praktikanty, kteří pracují v Sevastopolu, takže skupinku s průvodcem jsme minuli a toulali se po chodbách na vlastní pěst. V poslední místnosti promítali krátký film o krymské válce, samozřejmě v ruštině, tak jsme aspoň sledovaly obrázky. Překvapil nás hlídač, který nám navrhnul, že až všichni místnost opustí, pustí nám anglickou verzi. To bylo od něj milé! Dokonce potom tam přišla průvodkyně se skupinkou o dvou lidech, tak vyzvala Andrejem ať nám překládá. To bylo taky milé :-)

Válečný Sevastopol

Jak je už asi zřejmé, Sevastopol hrál v dějinách Ruska strategickou roli. Všichni místní jsou na svou historii hrdí a všude jsou různé sochy, památníky, muzea, jací to byli hrdinové. Hlavní roli tu hraje Krymská válka, kdy Rusy napadli Britové společně s Francouzi. Bylo to v letech 1854-55, takže se bojovalo téměř celý rok. Což je dost na to, aby tisíce vojáků padly a město bylo zničené. Ještě víc tu ale prožívají tzv. druhou obranu, tedy 2. světovou válku, kde udržení Sevastopolu bylo klíčové pro obranu celého Ruska. Jeden jediný dům zůstal po válce celý. Ta válečná atmosféra je pořád ve městě cítit. Možná je to i tím, že na každém rohu potkávám námořníky.

Vadimovy narozeniny

Večer nás Irina pozvala na oslavu Vadimových narozenin, kde se sešla jak celá rodina, tak blízcí přátelé. Na stole byly špízy, bramborová kaše, krevety, mušle, chobotnice, grilovaná zelenina a samozřejmě vodka. Každou chvíli se připíjelo na Vadimovo zdraví. My tři jsme tedy připíjeli jen šampaňským, na vodku jsme jaksi neměli chuť. Vtipná byla babička s dědečkem, kteří téměř nepustili panáka z ruky. Babuška každou chvíli vyzývala ostatní „No davajtě!“ a už se zase připíjelo. Takhle si dali asi tak 7 panáků, pak se unavili a šli pevným krokem domů. Sranda. Jeden z Vadimových přátel vytáhl kytaru a společně zpívali teskné ruské písně. Občas Žeňka přiběhla ke kytaristovi a začala mu kroutit kolíkama od strun, čehož si kytarista nejdříve jaksi nevšiml, takže vznikaly prazvláštní souzvuky. Ale nikomu to nevadilo. Hlavně že byli všichni spolu. Překvapilo mě, že Vadim dostal od rodiny jediný dárek, a to klávesnici k počítači. Prohlížel si tu krabici a vypadal u toho jak malé děcko, co najde svůj vysněný dárek pod stromečkem. Bylo to tam fajn, ale žádali si nás Andrejovy kamarádi, že s nima musíme jít ven. Tak jsme s May pěkně poděkovaly za pohoštění, dvouhlasně jsme zahlaholily „S dňom ražděňja!“, sklidily jsme potlesk a s Andrejem jsme vyrazili na Chersonés. To je část Sevastopolu s řeckými pozůstatky. Jsou vidět jen základy staveb, pár sloupů a roztříštěné keramické tašky a nádoby. Prý jsou pod zemí zachované celé domy, ale nejsou peníze na archeologické vykopávky, tak tam chodí tzv. černí archeologové a co najdou, to prodají. Škoda. Moc jsme toho neviděli, protože už byla noc, tak se tam chci někdy vydat za světla. Ten večer jsme ještě stihli zajít na aiesec party, kam mě pozvala Julia. Ale dlouho jsme nepobyli, byli jsme vyčerpaní.

V neděli jsem se sama vydala do města (May ani Andrejovi se nechtělo), kde na mě čekali 2 studenti angličtiny. Chtěli mi ukázat město. Tak jsme se celý den courali po centru, konečně jsem měla příležitost udělat pár fotek města. Nebudu to moc komentovat, spíš mrkněte na fotky na facebooku.

Den 11 aneb upírci, vetřelec a chilli karbanátky

2009-09-21T19:19:00.009+02:00

Výuka
Fuuu, toto letí! Žiju tu asi nějak moc intenzivně. Dneska na mě padla hrozná únava a pobolívá mě v krku, tak jsem radši zůstala doma s tím, že jsem nemocná. I když nemocná snad nejsem, spíš jsem jen potřebovala zastavit a nabrat dech. Jenže to nemůžu takhle Irině říct, že. V pátek se ze školy vrátil Andrey a spolu s Glebem se přišli podívat na mou hodinu, kde jsem měla prezentaci o České Republice. Tak jsme srovnávali obě země, diskutovali o naší společné minulosti, jak prožívali komunismus a tak. Zajímavé. Irině se hodina moc líbila, získala jsem její důvěru. Už se nemusím chodit dívat na výuky, ale rovnou učím, i když tu třídu vidím poprvé. Mám zatím připravená jen 3 témata – Českou Republiku, naší kulturu a svátky a tradice – ale to stačí. Pokaždé mám jinou třídu. Dělám tu vlastně takovou osvětu o ČR :-) Není to ani výuka jako spíš prezentace s diskuzí. Ale dětem se to líbí. Je fajn je vidět odcházet s úsměvem na tváři a mnozí z nich dokonce poděkují za zajímavou hodinu :-) Po výuce mě kluci ještě s jejich kámošem Pašou vzali na jejich oblíbené místo. Je to park v kopci a je odtud nádherný výhled na zátoku plnou dopravních a vojenských lodí. Tak jsme zase nakoupili pivka a povídali o všem možném. V sobotu jsem spala asi do 11, málem jsem zaspala výuku. Ano, učím i soboty, to je trochu nevýhoda téhle praxe. Ale zase neučím moc, 1 až 3 třídy denně po 70ti minutách. V sobotu jsem teda chytla neuvěřitelně aktivní děti – spíš takové malé upírky. Byli téměř k nezastavení a úplně jsem cítila, jak ze mě vysávají energii. Viděla jsem Irinin strhaný obličej, když se je občas snažila usměrnit. Sice nemám ráda metodu trestů, ale nezbylo mi než zavést černé puntíky za každé slovo v ruštině. No nevěřili byste, jak to pomohlo! Sice mluvili pořád a jeden přes druhého, ale aspoň anglicky.

Chilli karbanátky
V soboru večer jsem pozvala celou rodinku na českou večeři. Andrey mi po výuce pomohl s nákupem a pak i trochu s vařením. Chtěla jsem je pěkně pohostit, tak jsem zvolila karbanátky s bramborovým salátem. Nakoupila jsem přes kilo masa, aby všichni měli dost té mňamky. Mělo teda takovou červeno-šedou barvu, ale říkala jsem si, že to je asi jejich ukrajinský styl míchat různé druhy mas dohromady. Až doma jsem zjistila, že maso nejen nevypadá chutně, ale ani tak nevoní. Irina tvrdila, že to není zkažené, že to mám jenom trochu déle smažit. A tak se mi podařilo všechny karbanátky připálit. Navíc, když jsem jeden ochutnala, jestli je opravdu neškodný, zjistila jsem, že místo sladké papriky jsme koupili chilli! Takže nakonec všem na talířích přistály černé chilli karbanátky se salátem. No aspoň ten se poved. Celá rodinka se bohužel nesešla. Igor měl jiné plány, celkově ho nijak zvlášť nezajímám, řekla bych, a Vadim kolébal malou Žeňu tak dlouho, až sám usnul. Takže moji delikatesu měli tu čest ochutnat jen Irina s Andrejem. Irina teda byla zlatá a prý že jí to chutná, ale to byl to blaf na entou! Tak jsme to aspoň zapíjeli slivovicí. Ostatní karbanátky jsem pak později dala kočkám a zbytek směsi vyhodila. Jinak to byl vydařený večer. Irina zůstala až do půlnoci a my si pak s Andrejem tak dlouho pouštěli naše oblíbené písničky, až byly 3 a flaška slivovice prázdná.

Exkurze do historie
V neděli ráno mě už v devět (!) tahal Andrey z postele, že tu co nevidět budou Gleb s Pašou a jeho přítelkyní a půjdeme k moři. Asi chápete, že jsem neměla ani špetku nadšení, a odbyla jsem ho, že nikam nejdu. Byl to můj jediný volný den v týdnu a neměla jsem vůbec v úmyslu lézt z postele tak brzy. Navíc bylo pěkně větrno a spíš podzimní než letní počasí, takže vyhlídka trávit den u moře zabalená v bundě mě opravdu neuchvátila. Nicméně Andrey byl neodbytný, tak jsem se po kafi a sprše dala trochu dohromady a vyrazili jsme Pašovým autem k moři. Měla jsem rozmrzelou náladu, byla jsem nevyspalá a do toho se v autě všichni bavili jen rusky. Snažila jsem se občas vmísit do hovoru nebo navést téma, aby se se mnou někdo bavil, ale bez větších úspěchů. Tak jsme tam seděli v pěti lidech namáčknutí v malém autíčku a já si připadala úplně sama. Vím, že se to tak stává, a věděla jsem, že to přijde, ale stejně mi hrkly slzy do očí. Tak jsem nasadila brýle a neutrální výraz a snažila se nevnímat veselé hlaholení, jehož bych tak ráda byla součástí. Zastavili jsme u jakéhosi staveniště, co vůbec nevypadalo jako pláž. U dveří v plotě byl hlídač, tak s ním Paša prohodil pár slov a byli jsme vpuštěni dovnitř. Nevěděla jsem kam jdeme, ale chvátali jsme. Ve své rezignaci jsem se ani neptala, kam jdeme, bylo mi to asi trochu jedno. Došli jsme k jakémusi bunkru s ruskou vlajkou. K mému překvapení jsme vlezli dovnitř a tam jsem zjistila, že je to muzeum a chvátali jsme na prohlídku, která už začala. Samozřejmě v ruštině, no paráda, to jsem přesně potřebovala! Tak jsem po chvíli nenápadně vylezla ven s tím, že se projdu po okolí a třeba si něco pěkného nafotím. Hlídač se psem si mě ale všimnul a prý, jestli jsem tu na exkurzi. Já že da, ale že něpaněmáju. On že prý ať jdu dovnitř, že tam jsou zajímavé krtiny, což jsem si volně přeložila jako vojenské kryty. No co mi zbývalo. Tak jsem odevzdaně následovala skupinku. Ještěže jsem si vzala foťák! Aspoň jsem se nějak zabavila. A přece jen, být v tak rozsáhlém sovětském bunkru s tolika chodbičkami a stísněnými místnostmi bylo zajímavé, i když jsem nerozuměla výkladu. Později mi Gleb říkal, že tam žilo přes 300 lidí a poslední den obrany před útokem Němců tam padlo 80 000 lidí, kteří tam čekali na záchranu, ale ta nepřijela včas, tak všichni seskákali z útesu do moře, aby nepadli do zajetí. Představte si rudé moře plné lidských těl, no hrůza mě polila. Za Stalina!

Vetřelec
Po exkurzi jsme dojeli k malé skalnaté pláži, že se půjdeme koupat! Byl hrozně silný vítr, všichni jsme byli v bundách, takže jsem myslela, že si ze mě dělají srandu. Ale nedělali. Je fakt, že když jsme slezli dolů k moři, byli jsme v závětří, takže to šlo, ale stejně jsem tam nevlezla, ani Andrey. Aspoň jsem si mohla chvíli s někým povídat. Což se zase změnilo, když ostatní vylezli z vody, přinesli velký meloun a zase se přepnulo do ruštiny. Připadala jsem si tam dost nepatřičně. Potom jsme jeli ke Glebovi domů, pojedli boršč a dortíky, které jsme cestou nakoupili. Seděli jsme všichni u jednoho stolu, takže se jim už tak nedařilo mě neustále ignorovat. Navíc Paša si očividně chce procvičovat angličtinu a často ho zajímá, jaké to je v ČR, takže aspoň v něm jsem viděla jakéhosi spojence. Překvapivě to nebyl Andrey, na kterého jsem zatím vždy spoléhala. Když jsme byli chvilku sami, poprosila jsem ho, ať se snaží mluvit anglicky, že se cítím nepříjemně. Omluvil se, že na to prostě zapomíná, a že se teda bude snažit. Ale nic moc se nezměnilo. Zamýšlela jsem se, co by v takové situaci dělaly třeba Bea nebo Menia, obě jsou teď taky na praxi. Na jednu stranu si připadáte ignorovaní a nechápete, jak jim to může nedojít, že by měli mluvit anglicky, na druhou stranu chápete, že jsou to přátelé, jsou zvyklí spolu trávit čas, bavit se spolu svým jazykem a vy jste jen takový vetřelec do této společnosti. Mám se připomínat? Mám právo se cítit uražená? Bylo to příjemně strávené odpoledne, ale ne pro mě. Naštěstí byl Andrey odvolán maminkou, aby pohlídal Žeňu, tak jsme šli domů.

Hudba a koňak spojuje
Šla jsem si zdřímnout, protože večer jsme měli zase jít ven. Kolem šesté mě Andrey vzbudil, že za hodinu máme být na místě. Nevěděla jsem sice kde, protože se na tom domlouvali v ruštině, ale opět mi to bylo celkem jedno. Přece jen jsem považovala za lepší nápad jít kamkoliv než sedět doma a koukat do zdi. Tak jsme se ve městě opět sešli s Glebem a Pašou, tentokrát bez Pašový přítelkyně, která moc anglicky neuměla a trochu jsem ji v duchu vinila z toho, že celý den probíhal v ruštině. Vypadalo to celkem nadějně. Paša měl s sebou kytaru a zamířili jsme opět na jejich oblíbené místo nad zátokou. Co mě šokovalo, bylo, že s sebou měli rukavice a odpadkové pytle a začali park kolem uklízet od lahví a všeho bordelu, kterého tam bylo požehnaně. Prý by to nikdo jiný neuklidil a oni už se na to nemůžou dívat. Tak jsem jim pomohla a vlastně mi to dost zlepšilo náladu. Odnesli jsme asi 10 pytlů odpadků a zábava mohla začít. Nechtěla jsem ten večer pít žádný alkohol, ale na stráni bylo mimořádně větrno a své oblečení jsem mírně přecenila, takže jsem se nakonec společně s ostatními zahřívala koňakem. Paša hrál na kytaru a kluci s ním zpívali ruské písničky a Beatles a nakonec to byl výborný večer! Škoda, že u nás to vůbec není tak běžné, jen tak někde sednout s kytarou s přáteli a zazpívat si, aspoň v okruhu mých přátel ne. Hudba mi zvedla náladu o 100%, což mi dodalo energii a sílu bojovat a včleňovat se do skupinky. Nakonec se mě i koňaku podařilo všechny rozmluvit a kluci přišli na to, že je docela fajn si se mnou povídat :-) A tak se rozpačitý den změnil na báječný večer.

Den 8 aneb jsem krůta a jaká je dnešní Ukrajina

2009-09-18T10:54:00.004+02:00

Na Khrukina, pažalsta

Já vám nevím, jestli jsou ti řidiči hluší nebo si ze mě dělají srandu. V úterý jsem opět zamířila do školy, na zastávku mě pro jistotu doprovodil Igor. Řidiče poprosil, aby mě vyhodil na zastávce Khrukina. Asi po pěti zastávkách na mě řidič houkl, jakože mám vystoupit. Přišlo mi to nějak brzy, tak jsem se ještě ujišťovala „Khrukina zděs?“ a on že „Da, da“. No tak jsem vystoupila. Samozřejmě zastávka se jmenovala úplně jinak. Opodál seděla babuška a četla noviny, tak jsem z ní česko-rusky vytáhla, že Khrukina je ještě asi dalších 10 zástavek stejným autobusem. Řidič asi pojedl vtipné kaše nebo si nevyndal ucpávky do uší. Mým heslem se tu stalo „Whatever“ (no co už).

Krůta

Na hodině jsem se představovala dětem, tak jsem popisovala, jak jsem se naučila anglicky, kde všude jsem cestovala, na to jedna holčina vyvalí oči a vyřkne: „Krůta!“ Hmh, takové zhodnocení jsem teda nečekala. Pak mi došlo, že to byl výraz uznání a vlastně to má znamenat, že jsem krutá, jakože cool. Včera už jsem učila dvě třídy sama. Povídali jsme si o českých a ukrajinských tradicích a svátcích, tak jsem děti hodně zaujala naší zabijačkou a velikonoci. Oni mě zase jejich Vánoci. Slaví je totiž až v lednu a dárky si místo o Vánocích dávají na Nový rok. Výuka mě zatím baví – budu mít pokaždé jinou třídu, takže mi stačí si připravit dvě, tři témata. Děti na mě reagují pozitivně, snaží se mi všechno vysvětlit, i když mají potíže se slovní zásobou. Občas si pomůžeme česko-rusky nebo obrázky na tabuli a pantomimou. Je fajn, že si tak zaručeně každý den s někým popovídám a necítím se tak sama nebo odstrčená, což se mnohdy lidem na praxi stává. Vlastně mi ten týden nějak moc rychle uplynul. Přes den si připravuji výuku, odpoledne jdu do školy a večer jsem buď popíjela vínko s Irinou (ředitelkou) nebo mě vytáhli aiesekáři na pizzu nebo jsem padla únavou do postele. Dnes večer se vrací Andrey ze školy, takže věřím, že si pro mě zase připraví nějaký program. Na zítřek jsem pozvala celou rodinku na českou večeři a pak možná ještě půjdeme s Julií do víru velkoměsta. Takže pohodička, rozhodně nestrádám.

První dojmy z Ukrajiny

Gleb se mi kvůli výletu na pláž neozval, ale za to se mi ozvala Julia – aiesekářka. Tak jsme ve středu zašly do nákupního centra, popovídaly a nakoupily, co jsme potřebovala. Mimochodem nákupní centrum je asi jako naše Olympia, včetně zábavního centra. Takže kdo by čekal nějaké ukrajinské stánečky s rybama nebo pečivem, tak se mooc plete. Možná vás zajímá, jak to tady vlastně všude kolem vypadá. Maršutky aneb malé autobusy s postiženými řidiči už jsem popisovala, můžete je vidět i na obrázku nahoře. Ale styl jízdy ne. Buď tu nemají silniční pravidla nebo nikdo nechodí do autoškoly. Řidiči tu předjíždí jeden přes druhého, takže v jednom pruhu se často ocitnou až tři auta naráz. Pruhu… to jsem přehnala. Silnice tu často vůbec nemají značené pruhy, ani přechody pro chodce nebo křižovatky. Takže silnice se přecházejí kdekoliv a můžete přitom jen doufat, že řidiči včas zareagují. Silnice vypadají asi jako kdyby asfaltem zalili pole. Takže občas se při ladném nadskočení majznete hlavou o strop. Na druhou stranu tady vedle Lad a Žigulíků vidíte celkem pěkná nová auta, většinou značky Geela (nebo tak nějak). Lidé tu žijí buď v domcích nebo panelácích. Paneláky jsou opravdu v budovatelském stylu a k tomu opadané omítky, takže trochu strašidelné. Domky tu mívají malé se zanedbanými zahrádkami. Zajímavé je, že my bydlíme kousek od centra a přitom to tu vypadá spíš jak na vesnici. Po městě se potulují polodivocí psi a kočky. Nemají pána a přežívají nejspíš na odpadcích. Ale nebezpeční nejsou. Žijí tady s lidmi ve zvláštní symbióze. Docela se divili, když jsem jim řekla, že u nás potulné psy nemáme. Na druhou stranu tady všichni mají mobily, doma máme internet, každý tu má svůj počítač, na konferenci spousta aiesekářů měla nové notebooky. Ale tohle všechno jsou pro mě detaily. Píšu o tom spíš proto, že to asi zajímá vás. Pro mě jsou důležití lidé. Já se tady cítím jak u nás. Vlastně možná i lépe. Lidé kolem mě sice mluví jiným jazykem, ale vzhledem bych je nerozeznala od nás. Chováním taky asi ne. Jedině snad, že tady jsou přívětivější a nápomocnější (teda až na tupé řidiče).

Sevastopol

Dost možná jsou mé dojmy o Ukrajině zkreslené tím, že bydlím právě na Krymu a ještě k tomu v Sevastopolu. Krym je stále s větší části obýván Rusy, dokonce je to autonomní oblast s vlastním prezidentem a vládou (i když pořád spadají pod ukrajinskou vládu). Sevastopol je výjimečné město. Vybudované bylo pro ruskou námořní flotilu, takže v minulosti se sem obyčejný smrtelník bez zvláštního povolení vůbec nedostal. Má také svou specifickou architekturu. Obyvateli jsou Rusové, mluví se tu rusky, i nápisy jsou v ruštině. I když to se začíná měnit. Děti ve škole se už musí povinně učit vedle ruštiny i oficiální jazyk – ukrajinštinu. Tento nátlak se zdejším Rusům nelíbí, necítí se být Ukrajinci a nikdy nebudou. Takže to spíš než asimilaci vyvolává nevoli. Rusko-ukrajinské vztahy jsou vůbec hodně zajímavé. Na jednu stranu jsou to bratři jedné krve, na druhou stranu nepřátelé. Ale nenávist tu nepanuje, to zas ne. Vlastně mi to hodně připomíná Čechy a Slováky.

Den 4 aneb jazyková škola Kamerton

2009-09-15T13:11:00.004+02:00

Poprvé ve škole

V pondělí ráno jsme se vrátili z konference domů. Po třech dnech bez sprchy (vůbec jsme ji na konferenci neměli) jsem si ji opravdu užila. Andrey nám zatím usmažil jakési turecké masové závitky, což bylo po třech dnech první „normální“ jídlo. Organizační tým ho totiž na rozdíl od delegátů neměl hrazené, tak jsme jedli akorát chleba s paštikou, čínské nudle a sušenky. Odpoledne jsem se měla jít poprvé podívat na výuku, tak jsem si ve zbývajícím čase šla zdřímnout. Odpoledne jsme já a oba kluci vesele naskákali do žigulíku a jeli jsme do školy. Tam na mě čekala Irina a odvedla mě do první třídy. Bylo tam 6 studentů, asi kolem patnácti let. Jedna výuková hodina trvá hodinu a 10min. Studenti v této skupině jsou opravdu šikovní, mluví velice dobře anglicky, jsou aktivní a vůbec nejsou drzí, jak jsem se obávala. Příště už je budu učit já, docela se na to těším. Po výuce jsem šla do jiné třídy. Ta byla pravým opakem. Studenti se ke slovu vůbec nehlásili, těžko ze sebe vysoukali větu, když se učitelka nedívala, tak do sebe šťouchali a dělali různé posunky. Tady jsem na vlastní oči viděla, jaký je obrovský rozdíl mezi styly výuky. První učitelka byla mladá, velice milá, trpělivá, nechávala děti mluvit i s chybami, pak je teprve opravila, měla připravené různé hry a testy, studenti museli hodně mluvit. Druhá učitelka se sice usmívala, ale byl to takový ten svrchovaný úsměv, mluvila hlavně ona, byla netrpělivá, dokončovala věty za studenty. Každou chvíli na děti vyštěkla „Hurry up“, jednou to nevydržela, tleskla se slovy „Time is over“ a vyzvala jiného studenta, aby odpověděl. No hrůza! I tyhle děti budu mít já, tak doufám, že z mé výuky si něco odnesou a bude je bavit, ne stresovat.

Poprvé ztracena

Tenhle zážitek si zaslouží vlastní odstavec. Jak jsem předvídala, s autobusy to opravdu není jednoduché. Po výuce jsem šla na zastávku a nasedla na autobus č.14, jak mi bylo řečeno. Řidiči jsem řekla „Na Mienšikova, pažalsta!“ a s veškerou důvěrou jsem čekala, až mě řidič na zastávce Mienšikova upozorní. Nejen, že mě neupozornil, ale dokonce ani nezastavil. Naštěstí jsem zastávku poznala, tak jsem po náročné komunikaci se spolucestujícími, kteří mě ujistili, že jsme zastávku opravdu přejeli, vystoupila až na té další. Zpátky jsem to došla pěšky a předpokládala, že u benzínové pumpy se zorientuji a najdu cestu domů. To jsem se ovšem přecenila. Kolem pumpy je totiž hned několik křižovatek a několik zastávek Mienšikova a mě žádná cesta nepřipadala povědomá. Snažila jsem se zavolat Andrejovi, Igorovi, Irině, ale zjistila jsem, že můj telefon si příliš nerozumí s ukrajinskou sim kartou, takže jsem tam stála ztracená a snažila najít aspoň nějaký povědomý bod. Nic. Obešla jsem pár lidí stojících na zastávce a ptala se na ulici Krupskoi, kde bydlím. Ale nikdo mi neuměl pomoct. Po několika okruzích přes křižovatky a marných pokusech někomu zavolat se mi podařilo spojit s Andrejem, který pro mě musel přijít. Trochu trapas, vzhledem k tomu, jak jsem ještě všechny ujišťovala, že určitě trefím, nejsem hňup, že!

Glab a Kapitán

Když už pro mě Andrey musel dojít, tak mě rovnou zavedl do obchodu, kde jsem si nakoupila jídlo. Budu si tu totiž vařit sama. Naložili jsme plný vozík a u kasy jsem se modlila, aby mi fungovala kreditka. Naštěstí byla platba přijata, uf! Doma jsme se najedli a vyrazili na procházku do okolí s Andrejovým nevlastním bráchou Glabem a jeho psem Kapitánem. Koupili jsme si pivka a povídali. Naštěstí i Glab umí anglicky. Dokonce prý jeho přítelkyně studuje angličtinu, tak že se mi někdy v týdnu ozve a vezmou mě s sebou k moři. To je od našeho domu prý asi 15min. Je to od něj hezký, tak snad to vyjde.

Den 3 aneb páté kolo u vozu podruhé

2009-09-15T13:10:00.000+02:00

Následující den probíhal v podobném duchu jako ten předchozí, takže jsem se zase svým způsobem zabavila a těšila se na večer. Když jsme se vrátili z nákupu na další party, oznámil mi Andrey, že je tam ještě jedna cizinka, nejspíš Japonka, tak jsem se s ní šla nadšeně seznámit. Ve skutečnosti je to Australanka s malajskými předky. Na konferenci byla od samého začátku, jen jsme se nepotkaly. Bylo nám oběma řečeno, že tam jiný cizinec není. Fakt je, že na rozdíl od ní, na mě není hned poznat, že nejsem Ukrajinka. May pomáhá aiesekářům v Simferopolu s propagací a náborem nových členů a od října tam bude také na praxi. Docela jsme si sedly, tak věřím, že se ještě uvidíme.

Den 2 aneb páté kolo u vozu poprvé

2009-09-15T13:06:00.003+02:00

MHD = autobusy, trolejbusy a lodě

Druhý den ráno jsem se vydala na AIESEC konferenci, kde jsem měla pomáhat organizačnímu týmu. Irina mě doprovodila na autobus a řekla řidiči, kde mi má zastavit, jinak bych to sama nepoznala. S cestováním po městě si ještě užiju. V autobuse není žádná světelná tabule ani rozhlas, zastávky jsou sice značené cedulemi, ale jména zastávek jsou malým písmem a samozřejmě v azbuce. Navíc pokud na zastávce nikdo nestojí, tak řidič nestaví, jedině když mu vyloženě řeknete, že potřebujete vystoupit. Naopak občas staví i mimo zastávky, kde na něj lidi mávnou. Počítat zastávky tedy nemá smysl. Řidič mě naštěstí upozornil včas, dala jsem mu 2 hřivny (asi 5 Kč) a vystoupila na své zastávce. Tam mě vyzvedl Andrey. Je to aiesekář a na konferenci mě dostal právě on, protože sám byl v organizačním týmu. Je mu 19 a studuje turečtinu v Simferopolu, takže ho budu vídat jen o víkendech. Což je celkem škoda, protože je hrozně nápomocný, všechno mi chce ukazovat, radí co a jak. Sám se nedávno vrátil z praxe v Ankaře, tak ví, jaké to je být cizincem. Je opravdu nadšený pro historii. Ani se nezeptal, jak se mám, a hned vyprávěl o náměstí, kterým jsme procházeli a slavném hrdinovi Nachymovi, po němž bylo náměstí pojmenováno. Dovedl mě do přístavu, kde jsme nasedli na loď. Sevastopol je asi jediné město, kde je loď běžným veřejným dopravním prostředkem. Sevastopol, ač má asi tolik obyvatel co Brno, je velice rozlehlý a do některých částí města se kvůli zátokám jinak dostat nelze.

Páté kolo u vozu poprvé

Na konferenci jsem byla jediná cizinka a jak jsem později se zklamáním zjistila, jsem i jediná praktikantka v Sevastopolu. Jela jsem tam v domnění, že budu pomáhat. Ale kdykoliv jsem do ruky vzala tašky s nákupem nebo jsem chtěla stěhovat židle, přiskočil ke mně nějaký kluk a vzal mi to z ruky. Přece tam nebudu nosit těžké věci! No pěkně děkuju. Takže jsem neměla co na práci. Vzhledem k tomu, že někteří členové organizačního týmu neuměli anglicky, tak se mluvilo rusky. Občas se někdo posnažil a povídal si se mnou. Zbytek času jsem tam tak bloumala a usmívala se na kolemjdoucí v naději, že se budou chtít seznamovat. Nebýt zkušeností z Ameriky a Francie, tak jsem z této situace značně nešťastná. Nevíte, co dělat, nerozumíte lidem okolo, nikoho pořádně neznáte… Ale brala jsem to celkem v pohodě. Zjistila jsem, že jsme pár metrů u moře, tak jsem se sbalila a šla na pláž. Moře bylo úžasně osvěžující a počasí tak akorát. No bájo! Cestou zpátky jsem potkala Andreye, který se mě vydal hledat, protože jsem se mu neohlásila. Pak jsem zase neměla co dělat, tak jsem vytáhla česko-ruský slovník, což bylo jediné, co jsem si s sebou vzala pro krácení dlouhé chvíle. Za celý ten víkend jsem se naučila celkem slušné základy: Zavtra pajdu v školu, ja učitilnica; Ja chču jesť i píť; Čiuak, kak dělaš? J Večer samozřejmě byla párty, kde se lidem po pár locích začaly rozvazovat jazyky a nebály se mluvit anglicky. Takže jsem si to nakonec docela užila. Vlastně hodně. Seznámila jsem se tam s jedním aiesekářem, myslím, že je gay, nicméně neuvěřitelně vtipný. Bavil tam celý kolektiv. Takže místo smutkem jsem brečela smíchy, což se mi dlouho nestalo.

Den 1 aneb „letadlobus“ a zamčený kufr

2009-09-15T12:52:00.007+02:00

Stát: Ukrajina, Krym

Město: Sevastopol

Účel pobytu: Praxe, poznat ukrajinskou kulturu

Náplň práce: Výuka angličtiny v jazykové škole

Délka pobytu: 11.9.-30.10.

Časový posun: +1 hodina od ČR

Letiště je zvláštní místo. Lidé se odtud vydávají na cesty nebo vrací domů, každý má svůj příběh. Bůhví, kolik z lidí, co se mnou nastupovali do letadla, se chystali opustit svůj domov a své blízké na několik týdnů, aniž by věděli, co je vlastně na konci cesty čeká. Nu což, zamáčkla jsem slzu a plna rozporuplných emocí jsem se zabořila do sedadla v poloprázdném letadle.

Cesta

Cestou do Simferopolu jsem musela přestupovat na kyjevském letišti, vyzvednout si kufr a znovu se odbavit. Pánovi na imigračním jsem se očividně zalíbila, tak se mnou chtěl trochu zavtipkovat, jakože mi nevrátí pas. Zábavné. Každopádně prošla jsem v poklidu a čekala na další let. Když nás odvezli k letadlu, myslela jsem nejdřív, že jsem si asi spletla bránu. Letadýlko bylo spíš takový delší autobus s křídly. Na jedné straně bylo po jednom sedadélku, na druhé byly po dvou. Napasovala jsem se do svého single sedadla a po menších útrapách se mi podařilo pod sedadlo napasovat i baťoh – do mini skříněk nad hlavou by se vešla maximálně kabelka. Z okénka jsem hleděla na křídlo, očouzený motor a vrtuli, která byla od mé hlavy vzdálená asi metr a půl. Trochu jsem pochybovala, že se tenhle přístroj vůbec vznese, takže jsem byla celkem v klidu. Což se změnilo, jakmile pilot nastartoval. Za velkého hluku jsme nabrali rychlost a k mému údivu jsme se celkem plynně vznesli. Za letu to s námi občas zadrncalo, jak na ukrajinské silnici. Před přistáním jsem upřímně byla krapet nervózní. Dosedli jsme sice trochu tvrdě, ale bez problémů. Oddechla jsem si úlevou, babuška přede mnou setřela pot z čela a mohli jsme se vesele vysoukat ven. Tam už na mě čekala holčina s cedulkou a vesele mě vítala, přestože tam kvůli zpoždění čekala přes hodinu. Zbavily jsme se všech otravných taxikářů a jeli na autobusové nádraží. Tam jsme se skrz další taxikáře prodrali ke kase, kde jsem si koupila lístek do Sevastopolu. Měla jsem asi hodinu a půl do odjezdu, tak jsme s Leniou sedly na obrubník a povídaly. Vedle nás seděl starší pár, svačili bachlavu (druh pečiva) a zapíjeli to vodkou, sranda. Lenie je Tatarka, tudíž muslimka, studuje angličtinu a je Kielče. Hned mě zvala, že až budeme cestovat, můžeme přijet za ní. Milá. Nastoupila jsem do malého autobusu, vyhodila jsem ze svého místa pána, který si spletl autobus a vmáčkla se na zadní sedačku mezi dva ramenaté Ukrajince. Cestou jsme občas povyskočili, jinak cesta nebyla tak hrozná, jak jsem čekala. Sevastopol je asi 60 km od Simferopolu. Za necelé dvě hodiny jsem byla na místě. Tam už na mě čekal Igor, starší syn Iriny, ředitelky školy, kde budu učit. Nasedli jsme do jeho žigulíku a frčeli jsme do mého nového domova.

Můj nový dočasný domov

Rodinka má pět členů: maminka Irina, nevlastní tatínek Vadim, Igor, jeho mladší brácha Andrey a jejich tříletá setřička Žeňa. Ta ze mě byla nadšená, hned mi dala pusu na ruku a tahala mě za ní, že mi všechno ukáže. Do postele mi dala velkého plyšového medvěda, asi abych se tam sama nebála. Rodiče s dcerkou bydlí v malém starém domku v rekonstrukci a kluci a já bydlíme v novém nedokončeném domku, který si sami staví hned vedle. Kromě Ženi a Vadima všichni mluví plynně anglicky. Jsou to Rusové, jako téměř všichni v Sevastopolu. Mají jedno staré šedivé psisko, tlustou šedou kočku a zrzavé kotě. To mi právě sedí na klíně a spokojeně přede. Jakmile jsem se osprchovala, donesla jsem rodičům do jejich kuchyně dárečky (Igor odjel na festival a Andrey nebyl doma vůbec, toho jsem měla potkat až druhý den na konferenci). Popili jsme sladké krymské víno (suché tady téměř nepijí), pojedli chleba s výborným sýrem a povídali o všem možném. Vadim nám rozuměl, ale sám mluvil rusky, tak mi Irina překládala.

Zamčený kufr

Ještě jeden vtípek jsem ten den zažila. Když jsem si chtěla vybalit, zjistila jsem, že mám na zipu zámek. Což bylo celkem překvapení vzhledem k tomu, že já ho tam nedala, ani jsem ho neměla. Nejdřív jsem se lekla, že to vůbec není můj kufr, tak jsem hledala na boku nálepku, která tam byla ještě z mé dovolené v Egyptě. Místo ní jsem našla nálepku „security checked“ (prověřeno bezpečnostní službou). Pánové na letišti jsou opravdu vtipálci. Nezbylo než zavolat Vadima, který přinesl jakousi řezačku a zámek přeřízl. No nebýt jeho, tak bych se do kufru nedostala.

Jak jsem honila zloděje

2007-12-09T10:40:00.000+01:00

Pátek 9:30, zvoní mi budík na mobilu. Ne mně u hlavy jako obvykle, ale někde na chodbě. Že by tu měl někdo stejný vyzvánění? To je divný! Kouknu na židli, mobil nikde, dveře otevřený. Copak jsem večer nechala otevřeno? To jsem ale blbá, vždyť mě moh někdo vykrást! Každopádně mobil nemůžu najít a začíná mi to docházet... Vyběhnu na chodbu, nikde nikdo, ani v kuchyni, na záchodech, na schodech... Vrátím se zpátky do pokoje a zjišťuju škody. Kde mám peněženku? Nenechávala jsem si ji na skříňce, že ne! Kurňa, to je asi průšvih, co teď! Ještěže nevzal foťák... Foťák! Byl na stole! Hajzl jeden! Notebook naštěstí vzít nestih. Vyjdu znovu na chodbu a koho nevidím - zlodějíček si kráčí ze záchodů! "Give me my mobile phone back! I need it!" začala jsem na něj bezmyšlenkovitě ječet anglicky. Pochybuju, že umí anglicky, ale v tý chvíli mi rozuměl velmi dobře! Začal zdrhat bezpečnostním východem, já za ním! "Stop! Help! Stop you motherfucker!" letěla jsem za ním v papučích a v pyžamu a ječela jak na lesy. Seběhla jsem za ním celý tři patra tak rychle jako nikdy, ale vyběh ven a tam už jsem vůbec neměla šanci... No, pochybuju, že bych ho dohnala, sundala ho Kung Fu a on mi všechno vrátil se slovy: "Promiň, moje chyba." Ale v tu chvíli jsem měla rudo před očima, takže jsem na to ani moc nemyslela. Ani na to, že moh mít třeba kudlu a krásně mi jí napasovat do břicha. Tak jsem jeho záda aspoň počastovala dalšími nadávkami a vrátila se do pokoje.

Tam jsem pochodovala pořád dokola, začala jsem si uvědomovat, co se mi to vlastně stalo, a bulela jsem jak malá Anča. Asi po půl hodině jsem se trochu uklidnila a začala opět myslet. Musím zavolat policii, ale za hodinu mám zkoušku z francouzštiny! No nedá se nic dělat. Zašla jsem za mojí sousedkou Julií (Rumunka), která umí plynně Aj i Fj, že musím jít na policii, ale potřebuju pomoct s překladem. Než se oblékla, obepsala jsem známý na chatu, jestli znají číslo na KB, kde se blokujoukreditní karty. Vyrazily jsme nejdřív na recepci, abych zavolala do banky. "Mezinárodní hovor? To ne, na to musíte mí kartu a zavolat si z budky." "Ale já nemám žádnou kartu." "Tady si jí můžete koupit v automatu nebo na druhé straně residence v trafice." "Ale já nemám žádný peníze!" "Musíte si jí koupit..." Hm, tak tudy cesta nevede. Zašly jsme s Julií k Alici, která naštěstí ještě neodešla do školy. Samozřejmě mi půjčila mobil a hned jsem si blokla karty. 150Kč za Master Card, 2000Kč!! za Visa (k euro účtu). KB jsou teda taky pěkný zloději!! Už chápu, na co je to jejich pojištění, které nemám. Ali ještě dala vědět Zuzce, ta hned zaktivizovala spícího Maxe - její francouzský soused. Prý bude lepší, když půjdu na policii z francouzem, s cizincema se tam totiž jinak moc nemazlí. Zuzka mě ješte na cestu vybavila sušenkama, krabičkou cigaret a jejím mobilem, Ali mi půjčila nějaký peníze. Poděkovala jsem Julii a dál jsem pokračovala s Maxem.

Na policii se mnou sepsali protokol, ukázali mi fotky pár podezřelých, ale nikdo z nich to nebyl. Fuu, docela humáč dívat se do tváří nějakých zločinců, bůhví co všechno spáchali... Vrátili jsme se na kolej a zamířili jsme hned za ředitelem kolejí. Max je totiž v kolejní radě, jinak bychom se k němu asi jen tak nedostali. Promluvil si s ním a ředitel slíbil, že mi večer příjdou vyměnit zámek a jestli nechci jiný pokoj. Na těch posledních 10 dní nemá cenu se stěhovat, takže jsem poděkovala za zámek odešli jsme. Max byl celý utržený z toho, jak je říďa faj a že se s ním dá diskutovat... Podle mě, kdyby byl fajn, tak nesedí se zkříženýma nohama i rukama, hluboko opřený v sedadla, s nezájmem v hlase i v očích (když člověk nerozumí, víc si všímá, co ten člověk opravdu říká!). Taky by měl vyměnit zámky všem, minimálně v naší budově, a dát na chodby bezpečnostní kamery. Protože můj případ byl desátý za tenhle semestr jenom v naší budově! Ale NIC se nezměnilo, snad jen v prvním patře nějak líp zabezpečili okna.

Max mě vzal k nim na buňku, protože u sebe jsem nesměla s ničím hýbat, dokud nepřijde policie na prohlídku. Zlatý Max mě pěkně nakrmil a uvařil mi kafíčko, hned mi bylo líp. Po chvíli se vrátila Zuzka, zařídila mi s Alicí zkoušku, že prý se s vyučující domluvím individuálně. A že mě všichni pozdravují. Přišla i Ivča s Hankou podívat se, jak mi je a jestli něco nepotřebuju. Takovou pozornost jsem měla, hádám, tak při narození :-) Hanka mi půjčila svůj druhý mobil, ať mám aspoň kontakt se světem. Odpoledne přijeli 3 cajti a prohlídli pokoj. Nic moc nezjistili, jen to, že zloděj musí mít náhradní klíč. Překvápko! To jsme tu všichni věděli už po pátý krádeži. K večeru přived Max místní hlídače, abych jim zloděje popsala. Zeptala jsem se, jestli je možný vidět fotky obyvatel kolejí, tak jsme šli na recepci a tam jsem prohlížela stovky tváří. Ale zaměstnanci mezi nima nebyli. Tak recepční mluvila s ředitelem, jestli je taky můžu vidět, ale prý ne, že to nemáme právo. Hm! Promluvím si v pondělí s policií a uvidíme! Kdo jiný než zaměstnanec může mít univerzální klíč!

V sobotu ráno přišla další komisařka sejmout otisky prstů, ale jelikož se zloděj zřejmě nedotkl ničeho jinýho než kliky u dveří (na které už od té doby bylo 10 dalších otisků), tak odešla s prázdnou. Večer jsem šla na Fete de la Lumiere (svátek světel), přece si nenechám zkazit poslední dny v Lyonu. Je to mooooc hezký svátek, škoda jen že nemám foťák...

Historický moment - Starbucks dorazil do Lyonu!!!

2007-12-02T11:51:00.000+01:00

Je krásná slunečná neděle a já mám před sebou nelehký úkol - sesmolit 30 stránek na téma "Společensko-kulturní aspekty událostí roku 1968 ve Francii a jejich dopad na francouzskou společnost až dodnes". Nádhera!

Ale přece si nezkazím den! Právě jsem od Ali zjistila, že v Lyonu před 3 dny otevřeli Starbucks Coffee!! To je druhý ve Francii hned po Paříži. No takovou událost si nemůžeme nechat ujít... Takže plán na dnešní odpoledne je víc než zřejmý...

"Jsem duhová víla..."

2007-11-20T21:21:00.000+01:00

Tak takhle jsme s Ivčou dopadly po pár panácích Zelené... Ať žije Božkov!

Když se řekne Francie - aneb postřehy, které jen tak nepostřehnete...

2007-11-09T14:08:00.000+01:00

Kulturní šok na vlastní kůži
Dneska se pozastavím u toho, o čem jsem slyšela už stokrát, ale co jsem si poprvé zažila na vlastní kůži - kulturní šok!

fáze - člověk přijede poprvé do cizí země, odlišné kultury, oči do široka otevřené, všichni vypadají tak exoticky, originálně oblečení, hrozně milí, architektura je úžasná, všechno je tak báječný a nový, a ta tramvaj, která vypadá jak delfín, wow!, čím odlišnější, tím větší zážitek... tuhle fázi jsem si zažila už při mých předešlých návštěvách Francie, takže tady jsem vlastně začala hned následující fáze...
fáze - z růžových brýlí se stanou normální, no, není to zase taková exotika, jak jsem si myslela, to oblečení vlastně ani není tak originální, všichni se oblékají stejně, s tou milostí jsem to taky trochu přehnala, kde je můj (najednou) tak oblíbený chleba, kde jsou hospůdky s pivem za dvacku, copak tady nemají něco jako IDOS?!... ale stejně je to tady fajn...
fáze - nejen že nemají IDOS, ale když už se dostanu na stránky dopravní společnosti, tak nefungujou!, a vůbec nejsou milí, umí tu být pěkně protivní a určitě mě nemají rádi, protože jsem cizinka, jídlo tu vůbec nemají dobré, nikdo tady nemaká a všichni mají dost času, pomaleji už by jim to asi nešlo!, nikdo neumí anglicky!... koukám, je to všechno jinak, než jsem čekala, doma máme všechno lepší
fáze - totální krize! nesnáším to tu! tupci omezený! nic jim tu nefunguje, nikdo mi tu nepomůže, to je strašná kultura, jaktože to ti okolo nevidí?!!!... co tady vůbec dělám?! chci domůůůůůů
fáze - no, tak už to tady prostě chodí, vlastně to není zas tak hrozný, je docela fajn, že se tu nikam nespěchá, to jídlo je vlstně mnohem zdravější než u nás a dokonce se dá jíst, protivní? to byl vlastně jen ten řidič autobusu - ne že by byl vyloženě protivný, jen mě asi neslyšel, proto mi neodpověděl na pozdrav, třeba ta prodavačka na mě dneska byla moc milá, náhodou anglicky tu umí líp, než jsem si myslela, každý student, kterého jsem o něco požádala, mi slušnou angličtinou odpověděl a ještě ochotně a s úsměvem... nakonec se mi tady vlastně docela líbí :-)

S čím jsem ve své předvídavosti nepočítala
aneb stinné stránky francouzské kultury

s tím, že do vás budou lidi strkat ve snaze narvat se do autobusu jako první
že první si sedají zásadně mladí; pokud neměli staříci dostatečně ostré lokty, mají smůlu (tedy pokud zrovna nevypadají, že to s nima každou chvílí sekne)
že tu VŮBEC nebudou mít tmavý chleba, dokonce i celozrnné pečivo je tu těžko k dostání
že když si jdu objednat pivo a poblíž stojí chlapi, nejen že mě nepustí, dokonce mě předběhnou a ještě mě lehce odstrčí (příp. do mě vrazí), aniž by se ohlédli nebo dokonce omluvili
že navzdory vyspělosti země se tady v obchodech příliš nehraje na "customer focus". Pokud se na vás v obchodě prodavačka usměje, máte štěstí, jinak se většinou musí vypovídat se svou kolegyní, pak si vás teprve všimne, beze slova vám namarkuje zboží a často odcházíte bez poděkování a pozdravu.
že jsou Francouzi byrokrati, jsem věděla. Ale že až tak?!!! Na každý prd potřebují vyplnit 5 formulářů - všechny ručně, vlastnoručně podepsat a nalepit fotku - elektronická komunikace je tu opravdu v plenkách. Po otevření účtu u francouzské banky (což mě mimochodem vyšlo na 2€ i s pojištěním pokoje) už mi poslali 6 - slovy šest dopisů, z toho jeden byla žádost o další dokument - rukou napsaná!
že jim tady všechno neuvěřitelně dlouho trvá
že s bodygardy a ochrankou se tu nedá absolutně diskutovat - čím více logických argumentů použijete, tím jsou agresivnější a tím víc chápete, proč se jim říká gorily, protože tomu napovídá jejich inteligence
že jít opravdu zapařit tady znamená, jít do klubu po střechu narvaného lidma, otírat se o zpocená těla při pokusu o jakýkoliv pohyb podobný tanci nebo při cestě na záchod, kde chcete jen popadnout dech, ovšem na který se stojí půlhodinová fronta, utratit majlant za pár drinků a za taxi domů a pak si doma nadávat, že jste tam vůbec šli
že za cenu 3 piv v hospodě si tady nakoupím jídlo na týden
že tady nikoho nezajímá, že neumíte francouzsky aneb buď mi rozumíš francouzsky, nebo máš smůlu, já se s tebou anglicky bavit nebudu...
že nakupovat tady v neděli je utopie - nemáš chleba? počkej do pondělí. V neděli se prostě nedělá!
...

Jiný úhel pohledu
Když jsem si vybírala předměty jako lidské zdroje a mezinárodní management (obojí ve Fj s fr. vyučující) a zvláště předmět French business context (očima američana, který tu žije už 20 let a mimochodem má za ženu češku), netušila jsem, jak dobrou volbu jsem udělala a jak mi to pomůže pochopit chování francouzů, a tedy dostat se ze 4. fáze :-) Tušila jsem, že za spoustou pro mě nepříjemných situací stálo něco, čemu jsem nemohla porozumět - protože jsem se na to nedokázala podívat z jiného úhlu. Zjistila jsem spoustu zajímavých věcí, se kterými bych se s vámi ráda podělila (aspoň si rozšíříte obzory ;-))...

ve Francii je poměrně velká míra emancipace, s ženou se tu často jedná jako s chlapem
prodej v neděli je tu státně regulovaný!! (jako mnoho dalších věcí) obchodníci by platili pokutu, kdyby otevřeli v neděli
přirozená konkurence je tu celkově silně regulovaná státem - je těžké tu prorazit s novou firmou, stejně jako je nepravděpodobné přes noc zkrachovat (stát jim tu zkrátka vždycky stojí za zadkem) - proto tady neprobíhají cenové války (slevy musí být předem ohlášené a schválené státem - jsou tu jen 2 státem povolená období slev - po Vánocích a v červenci) => firmy se tedy nezatěžují službami zákazníkům (jako třeba úsměv), protože vědí, že všude je to v podstatě stejný
Francouzi mají vyšší úctu k autoritám než Češi - když se tu něco řekne, tak to platí, velké diskuze neexistují - proto taky pořád stávkujou
"business" je tu skoro sprosté slovo. Dokonce šéfové firem si radši říkají "fonctionnaire", tj. funkcionář, aby to aspoň trochu zavánělo správou a administrativou (kterou Francouzi zbožňujou - každý 10. člověk tu pracuje ve správě)
možná byste si řekli, chudáci obchodníci, ale naopak - oni zásahy státu vítají a sami jsou proti volnému trhu!
mají tu na všechno tisíc nařízení a postupů, jednoduše proto, že bez toho by byli úplně ztracení
nikdo tu za nic nemá zodpovědnost, vždycky to má na starosti někdo jiný, takže je potřeba napsat žádost a oni ji předají (což se ovšem skutečně stane!, záleží kdy...)
Francouzi jsou velice hrdý národ (což pramení už z historie) a těžko připouští, že je někdo v něčem lepší než oni - asi proto mají takovou alergii vůči Američanům a angličtině všeobecně
peníze a zisk jsou zlo - obchod a soutěž znamená, že někdo vyhraje a někdo prohraje, což je proti jejich silnému smyslu pro rovnost. To už radši ať má ze všeho největší profit stát a ten už se o všechny postará (taky v tom cítíte stopy komunismu? mimochodem moýná jste nevěděli, že na myšlenky jejich oblíbence Jean Jacques Rousseau navázal K. Marx).
zabrousím-li do vod EU, Francouzi se považují za matku i otce EU a tedy i její "vlastníky". Slovo proti EU je tu jako slovo proti samotné Francii. Každému velkému rozhodnutí většinou předchází domluva Francie a Německa, což je následně prosazeno (fr. jsou nejlepší diplomati!) a schváleno - obě velmoce tak mají EU v podstatě ve svých rukou a úspěšně jí manipulují. Běda jak je nařízení proti zájmům Francie - pak je špatné, nebo se prosadí výjimka nebo se jejich zavedení zdržuje do té doby, než jsou fr. firmy schopny se s tím vyrovnat.
73% Francouzů je proti globalizaci (viz demonstrace a ničení budov McDonalds), která pro ně znamená zánik jejich suverenity a vyblednutí jejich hvězdy jasné (už by se necítili jako STÁT mezi státy)

Viděla jsem Baroše!!! :-D

2007-09-25T17:38:00.000+02:00

Co se mezitim stalo: prvni krize, projekty, projekty, projekty, nudite se? zalozte si ucet!, Ikea vede!, cinska vecere, Baros...

Prvni krize

Necekala jsem to tak brzo, ale uz jsem si sahla na dno... Asi po 10 dnech jsme byli "vyjimecne" na dalsi Integration party (uz bychom meli byt maximalne zintegrovany, pritom nas ceka jeste cely integracni vikend, no potes!). Po party jsme jako obvykle patrali po taxi, avsak tentokrat uz jsme zkusene zamirili na spravne misto. Nanestesti nas bylo 5 a taxikar bral jen 4, tak jsem se obetovala (jako jedina z holek jsem druhy den nemela skolu) a ze pojedu na koleje s Argentincema. Jenze klukum se taxi zdalo moc drahy a zamirili na misto, ktere je sice bliz, ale zato tam v noci nestavi jediny taxik. Moudre! Vysvetlit si to nenechali a ja se sama vydat na koleje neodvazila, tak jsem sla s nima. Samozrejme zadny taxik v dohledu, tak jsme tam tak sedeli a kecali - resp. oni kecali, protoze ja spanelsky neumim (a jim to ocividne nedelalo zadne starosti). Po 20 minutach cekani na Godota je napadlo zavolat taxi - heureka! Ovsem dalsich 20min jsme se nedockali - jak to resi Argentinci?... presunuli jsme se kamsi pod strom, ze se tam pry lip sedi!!! Zacinala jsem mit fakt vztek: hodina zbytecneho cekani, podpatky, utahana, ignorovana, vseho plny zuby, v neznamym meste, s neznamyma lidma, sama, sama, sama... Zvedla jsem se, ze jdu zpatky, beru taxi a jedu domu, at si pod tim stromem treba ustelou. - Ale to neee, vzdyt to za chvili prijede, my jsme prece tvoji kamosi, kecame bavime se... - Vy kecate a bavite se, ja vam nerozumim ani slovo! ... Az jsem to nevydrzela a zacala jsem bulet jak mala Anca. To s nima konecne trochu hnulo (ha, takhle se to dela!) a zlatej Alejandro se odebral na puvodni namesti, kde je taxiku hafo, a za za par minut tam byl i s taxikem. Ruce bych mu byla zlibala! Na koleji jsme byli za 5 min a ani to po mne nechteli zaplatit - hm, slaba naplast...

Projekty, projekty, projekty
Jojo, skola zacala a po trech letech si zase pripadam jako student! Hehe :-) Mam zatim jen 4 predmety (dneska mi jeste 1 pribyl), ale zato 2 az 3 hodinovky v kuse. Takze kazdy den neco. Navic po nas chteji, abychom cetli a pracovali na projektech!! To u nas neznam - krome zkouskovyho a par pripadovek a seminarek, aby se nereklo. Do skoly chodim ani ne tak proto, ze je tu povinna dochazka - ale spis proto, ze ty hodiny jsou celkem zajimavy a hlavne se tu vazne ucim neco novyho, chteji od nas u toho premyslet, ptaji se nas na nazor a diskutujeme. Fakt je, ze to je spis americky styl vyuky, protoze bud mame Americany jako vyucujici nebo prinejmensim v Americe studovali. Dneska jsem od jedne Francouzky zjistila, ze to je soukroma skola a taky pekne mastna. Rocne tu kazdy student plati 6000€!! To bych si toho asi mela vazit...

Nudite se? Zalozte si ucet!
Musim vam vypravet o nasem zazitku v bance... Byly jsme si s Alici zalozit studentsky ucet kvuli pojisteni pokoje (docela se tu na kolejich krade a v LCL maji akci pro studenty, ucet za 1€ + rocni pojisteni za 1€). Byli tam dva takovy sympaticky mladici a mluvili jsme (resp. mluvila jsem) s nima francouzky. Ten jeden nam zacal vysvetlovat vyhody uctu, co vsechno s tim muzem, nacez ho Alice zastavila: "To nemusite vysvetlovat, my to stejne potrebujem jen kvuli pojisteni" - "...?? Aha, ok, takze to preskocime... ktera z vas chce zacit?..." Zacal se mnou vyplnovat tisice papiru... "Jmeno... kolej... kolik si chcete vlozit penez?" - "Ehm, no, ja si tam nepotrebuju vkladat zadne penize..." - "Aha, ok, c'est pas grave (to je v pohode)" zacal si znepokojene podupavat nohou, pokracujeme... "mame tu 2 druhy kreditek, jedna..." - "Vite, ja zadnou kreditku nepotrebuju..." - "C'est pas grave, c'est pas grave..." to uz se mirne potil "Internetove bankovnictvi" - "Ne, dekuji" neslysne povzdechnul a zbytek papiru proskrtal bez ptani... Alice se radsi ujal ten druhy typek, ktery uz vedel, do ceho jde, takze to slo natosup, navic se u toho ocividne dobre bavil :-) Vitezoslavne jsme vylezly z jejich kancelare se smlouvou v kapse a suverene jsme zamirily ke kase... "Dobry den, chtely bychom si vlozit penize na ucet" - "Vyborne, kolik byste si praly?" - "Kolik stoji rocni poplatek?" - "2 eura" - "fajn, tak my bychom si tam chtely kazda vlozit 2 eura, prosim" - "...ehm... zadny problem..."
Vysly jsme z banky a tam jsme se malem potrhaly smichy. 2 socky v bance - dobry zpusob, jak si zprijemnit den, no ne? ;-)

Ikea vede!

Sedim u netu a pise mi Alice - Jedeme do Ikei, maji tam koberecky za 1,5€ - Ok, jedem! ... Odpoledne jsme se s holkama (Ceskama) vydaly na "velky vylet". Byla to ma prvni navsteva v Ikee, ani v CR jsem tam nikde nebyla, tak jsem si to uzila asi jako v zoo. Akorat tady jsem se mohla zadarmo valet v posteli :-D Jela jsem si pro koberecek za 1,5€... nakonec jsem tam nechala 16€ - ovsem ten nakup stal za to: 2 koberecky, vonna svicka, kytka i s kvetinacem, raminka, ale co byl kup dne - zidle! To byste neverili, jak je takova skladaci zidle uzitecna. Muzete si na ni sednout treba na zastavce, v tramvaji, proste kdekoliv se vam zrovna chce posadit... Pred kolejema nas nenapadlo nic lepsiho, nez si z nakoupenych veci vybavit travnik pod lampou.

Cinska vecere
Tak uz konecne zacinam poznavat sve sousedy na kolejich. Vedle me bydli Piter (Madar) z naseho programu, parmen, ale moc se spolu nebavime... Na druhe strane bydli Ming (Cinan), strasne zlaty :-) Pozval me a dalsi sousedy k sobe na veceri, navaril 5 druhu jidel, jedli jsme hulkama a bylo to strasne dobry! Byla tam jeste Francouzka, Rumunka a Korejka, takze mezinarodni vecer ve francouzstine u cinskeho jidla :-) Rozebirali jsme uplne obycejna temata (jako domaci mazlicci, prvni pusa, nazor na homosexualitu, politika...) a bylo hrozne zajimavy sledovat, jak to v jake zemi funguje. Napr. cenzura internetu v Cine, neschopnost versus nezajem Francouzu ucit se cizi jazyky atd.
Baros
Fotbalovy zapas Lyon - Lille? Tak to jsem si nemohla nechat ujit!!! Bylo to velky, hlucny, napinavy... proste hukot! Fandila jsem Lyonu jako o zivot, skakala jsem s nima, zpivala jejich pokriky - sice jsem neznala slova, tak jsem na vsechny melodie zpivala to samy "Lyonaise, Lyonaise, Lyonaise...", ale to mi bylo jedno. Kdyz na hriste vbehnul Baros, tak jsem si malem vykricela hlasivky, skandovala jsem "Baros je nas!", az se po mne ostatni fanousci otaceli :-D Sice pobihal na druhym konci hriste, ale urcite me slysel :-D

Když se řekne Lyon...

2007-09-09T22:41:00.000+02:00

Moje nejvetsi zazitky ve zkratce - salsa, rugby, taxi, carrefour a bagety. Ale postupne...

Uz se tu pomalu rozkoukavam. Je tu asi 7 Cechu a tak 5 Slovaku, ale moc se nevidame - zatim jenom na orientacnim dnu, co jsme meli ve ctvrtek. Ale to vubec nevadi, s Alici si vystacime a stejne se spis bavime s cizincema. Nejvic jsme se spratelili s Argentincema a Mexicanama, jsou hrozne v pohode a porad neco kujou.
Vcera jsme meli rozrazovaci test z Fj, docela to slo, az na esej o 180 slovech, co si myslime o logu TGV!
Jak jsme koncili test, tak jsme se schazeli u Emilie (americanka, nase koordinatorka) a v namichanych skupinkach nas posilala do mesta s papirem v ruce a ukolama, kde mame co zjistit, odkud co prinyst, kde se vyfotit. Docela sranda. Hlavne jsem chytla uplne bajecnou skupinku - strasne mili lidi! Kanadan (zenaty a ma 2letyho kloucka), Nemka, Danka (pro kterou je ve Francii vsechno hrozne levny!!), Slovenka (studuje v Anglii, plynne mluvi Aj, Fr a Sp), Argentinec, Mexican a holcina z Bolivie. Lyon je fakt krasny mesto - La Vielle Ville (stare mesto) je pamatkou UNESCO a opravnene. Uzky ulicky, stary ale udrzovany domy, stalety vstupni dvere, tajny chodbicky skrz komplexy domu, les Bouchons (typicke francouzske restaurace),...

Salsa:
Ve stredu nas s Alici Argentinci vytahli do Route 66, Salsa klubu v centru mesta. Predstavovala jsem si neco jako Sombrero v Brne, ale tohle byl fakt mazec! Sami jihoamericani, cernosi, par francouzu a vsichni valeli salsu jak v hrisnym tanci! Zpocatku jsem na ne jenom uzasle civela a odmitala tanecniky ("desolee, je ne sais pas dancer"), dokonce i Alice to umela vyborne, protoze v Praze chodila na kurzy. Az me to zacalo fakt stvat (stala jsem tam jak kul v plote a akorat jsem prekazela), tak jsem se odhodlala a sla jsem taky tancovat. No zpocatku krize, samy "pardon, sorry, desolee", ale ty tanecnici to brali uplne v pohode, dokonale vedli, az jsem to tam roztacela, ze bych si strevice protancovala. Domu jsem sla bosky, pac jsem mela uplne utancovany nohy.

Rugby:
Vcera vecer jsme byli na namesti u Hotel de Ville (radnice), kde bylo obrovsky platno a narvano lidma - hral se prvni zapas ve svetovym poharu Rugby - Argentina versus Francie. Fakt hukot!! Mam nejaky videa, ale ten rev a atmosfera se zachytit neda. Fandily jsme s Alici Argentincum a pak jsme se s nima taky radovaly, protoze vyhrali :-) Hrozne me prekvapilo, ze kdyz jsme sli po ulicich a kluci v dresech hulakali vitezny pokriky ve spanelstine, tak se lidi spis smali a jeste gratulovali, nez ze by tam panovala nejaka nevrazivost. Vecer jsme zavrsili v baru na Erasmus party, narvano, uz tech party mame pro zacatek nejak dost, tak jsme to kolem 1 zapichly.

Taxi:
Jelikoz nase kolej je na celkem prudkym kopci i kdyz kousek od centra, berem zpatky vzdycky bus. Mame mesicni litacky za 32€, takze pohoda. Ovsem nocni doprava v Lyonu - naprosta krize!!! Posledni busy jezdi kolem 9, metro do 12 a pak si porad sam! Zlaty Brno :,-( Clovek by rek, ze to bude raj taxikaru - ovsem - chyba lavky! Taxiku je tu fakt pomalu, musite je vylozene hledat a pokud je naahodou volny, tak zbesile mavat, aby zastavil. Ten kousek ke kolejim stoji od 7 do 12€ (zalezi na taxikari, odkud nastupujete a na jazyku, jakym mluvite). Takze uz se nam stalo, ze nas jeden natah asi o 3€.

Carrefour:
Predstavte si nase Tesco ale tak s 3x vetsim vyberem sortimentu, ale hlavne opravdu kvalitnim jidlem. Je videt, ze do Francie neprojde jen tak neco. Cena tomu taky odpovida. Krasne libovy maso (vsechny mozny druhy a casti - 2 obrovsky plny pulty), o syrech ani nemluvim (nase niva se neda srovnavat), vsechny mozny i nemozny morsky potvory, pecivo jeste teply a strasne moc baget. Chtela jsem vam to vyfotit, ale bylo nam to zakazano z bezpecnostnich duvodu. Tak mam jen 1 fotku s klobaskama ;-)

Bagety:
Francouzi jsou znami svymi bagetami. Ale tak pro ty, co nevedi... Na kazdem rohu je tu obchudek nebo pekarna, kde si bagetu koupite za 90 centu, bagety koupite dokonce i v zelenine... skoro kazdymu couha z tasky nebo kabelky bageta, pripadne si ji nese v ruce. Kam se podivate, bagety, bagety, bagety. To mi pripomina, ze mi doslo pecivo, mela bych si jit koupit bagetu...

První e-mail domů 4.9.2007

2007-09-09T22:18:00.000+02:00

Ahoj vsem,
tak jsme se konecne dostali do mekace na net (jsme tu ja, jeste 1 ceska a 3 argentinci) je tu zadara, juhuu

no, jak jsem se dneska mela:

z busu se mnou vystoupily dalsi 3 cesky, z toho jedna - Alice - mirila na stejnou skolu, no super

tak jsme se tahly z kuframa do skoly, ze skoly busem na koleje, ktere jsou na strmym kopci, no fuj, vykon roku

fotky pokojicku a Lyonu mam na skraterka.rajce.net

byly jsme se projit v centru, tak jsem si hned koupila boty, pac jsem si pripadala jak sosak tady jsou vsichni strasne hezky a stylove obleceny - no francouzi - jo, a taky jsou hrozne prijemni (teda pokud mluvis francouzsky) a porad se se vsema na chodbach zdravime, tak je to takovy mily

s domluvou je to fakt vtipny, vedela jsem, ze francouzi toho jinak nez francouzsky moc nenamluvi, ale tohle je fakt mazec- Alice umi franc. zhruba stejne jak ja, tak se tak doplnujeme a jedna mluvi pres druhou... no ale nakonec to vzdycky nejak skoulime nahodou, je to docela sranda

a kolejbaby - absolutne nic - takze se tak s Alici dohadujeme, co jsme to asi zrovna podepsaly, na co od nas chteli tolik penez a co za dokumenty ze jim mame prinest, sranda

net na koleji me stve, mame dostat login a heslo az nekdy na zacatku rijna, nechapu

ve ctvrtek jdem poprvy do skoly, tak uz se fakt tesim - to se mi nestalo asi od zakladky
to bylo v cukuletu zatim vse
zase se ozvu
pa