Den 2 aneb páté kolo u vozu poprvé

MHD = autobusy, trolejbusy a lodě

Druhý den ráno jsem se vydala na AIESEC konferenci, kde jsem měla pomáhat organizačnímu týmu. Irina mě doprovodila na autobus a řekla řidiči, kde mi má zastavit, jinak bych to sama nepoznala. S cestováním po městě si ještě užiju. V autobuse není žádná světelná tabule ani rozhlas, zastávky jsou sice značené cedulemi, ale jména zastávek jsou malým písmem a samozřejmě v azbuce. Navíc pokud na zastávce nikdo nestojí, tak řidič nestaví, jedině když mu vyloženě řeknete, že potřebujete vystoupit. Naopak občas staví i mimo zastávky, kde na něj lidi mávnou. Počítat zastávky tedy nemá smysl. Řidič mě naštěstí upozornil včas, dala jsem mu 2 hřivny (asi 5 Kč) a vystoupila na své zastávce. Tam mě vyzvedl Andrey. Je to aiesekář a na konferenci mě dostal právě on, protože sám byl v organizačním týmu. Je mu 19 a studuje turečtinu v Simferopolu, takže ho budu vídat jen o víkendech. Což je celkem škoda, protože je hrozně nápomocný, všechno mi chce ukazovat, radí co a jak. Sám se nedávno vrátil z praxe v Ankaře, tak ví, jaké to je být cizincem. Je opravdu nadšený pro historii. Ani se nezeptal, jak se mám, a hned vyprávěl o náměstí, kterým jsme procházeli a slavném hrdinovi Nachymovi, po němž bylo náměstí pojmenováno. Dovedl mě do přístavu, kde jsme nasedli na loď. Sevastopol je asi jediné město, kde je loď běžným veřejným dopravním prostředkem. Sevastopol, ač má asi tolik obyvatel co Brno, je velice rozlehlý a do některých částí města se kvůli zátokám jinak dostat nelze.

Páté kolo u vozu poprvé

Na konferenci jsem byla jediná cizinka a jak jsem později se zklamáním zjistila, jsem i jediná praktikantka v Sevastopolu. Jela jsem tam v domnění, že budu pomáhat. Ale kdykoliv jsem do ruky vzala tašky s nákupem nebo jsem chtěla stěhovat židle, přiskočil ke mně nějaký kluk a vzal mi to z ruky. Přece tam nebudu nosit těžké věci! No pěkně děkuju. Takže jsem neměla co na práci. Vzhledem k tomu, že někteří členové organizačního týmu neuměli anglicky, tak se mluvilo rusky. Občas se někdo posnažil a povídal si se mnou. Zbytek času jsem tam tak bloumala a usmívala se na kolemjdoucí v naději, že se budou chtít seznamovat. Nebýt zkušeností z Ameriky a Francie, tak jsem z této situace značně nešťastná. Nevíte, co dělat, nerozumíte lidem okolo, nikoho pořádně neznáte… Ale brala jsem to celkem v pohodě. Zjistila jsem, že jsme pár metrů u moře, tak jsem se sbalila a šla na pláž. Moře bylo úžasně osvěžující a počasí tak akorát. No bájo! Cestou zpátky jsem potkala Andreye, který se mě vydal hledat, protože jsem se mu neohlásila. Pak jsem zase neměla co dělat, tak jsem vytáhla česko-ruský slovník, což bylo jediné, co jsem si s sebou vzala pro krácení dlouhé chvíle. Za celý ten víkend jsem se naučila celkem slušné základy: Zavtra pajdu v školu, ja učitilnica; Ja chču jesť i píť; Čiuak, kak dělaš? J Večer samozřejmě byla párty, kde se lidem po pár locích začaly rozvazovat jazyky a nebály se mluvit anglicky. Takže jsem si to nakonec docela užila. Vlastně hodně. Seznámila jsem se tam s jedním aiesekářem, myslím, že je gay, nicméně neuvěřitelně vtipný. Bavil tam celý kolektiv. Takže místo smutkem jsem brečela smíchy, což se mi dlouho nestalo.